Po promarněném studiu se jen obtížně dospívá

V tomto příspěvku, který navazuje na předchozí článek Vysokoškolské studium je ztráta času i peněz, informujeme o dalších výsledcích výzkumu amerických sociologů Richarda Aruma a Josipy Roksové. Publikovány jsou v jejich nové knize Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates, která vyšla počátkem září 2014. Je věnována různým aspektům přechodu absolventů vysokých škol do zaměstnání a dalšího života. Přitom mnozí z nich byli sledováni již jako studenti v průběhu předcházejícího čtyřletého bakalářského studia. Závěry autorů ani v tomto případě nejsou nijak radostné: přechod do světa dospělých je obtížný a mnohdy neúspěšný; svůj podíl viny na tom mají i vysoké školy.

V článku opět využíváme recenzí Terezy Matějčkové pro Českou pozici, ale rozšiřujeme je o další poznatky z recenzí publikovaných v amerických médiích, které přinesly mnohé zajímavé informace o celkové situaci amerických absolventů. Vycházíme také ze samotné knihy amerických sociologů Aruma a Roksové.

Redakce Vysoké školství ve světě

První kniha profesora Richarda Aruma a docentky (associate professor) Josipy Roksové Academically Adrift: Limited learning on college campuses, která vyšla již v roce 2011, dokumentovala, jak málo si studenti odnášejí ze svého (v USA čtyřletého) bakalářského studia. Nová kniha amerických sociologů má název Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates. Protože autoři opět uplatnili v názvu aliteraci (opakování začátečních písmen AAA-TT) a ještě jej těsně navázali na svou první knihu, převedli bychom jej jen volně podle smyslu práce jako „Po promarněném studiu se jen obtížně dospívá“. Výzkum, který realizovali, pokrývá celý přechod mladého člověka k dospělosti, neužívá jen ekonomická kritéria, jako jsou zaměstnatelnost a příjem absolventů, ale i další kritéria zaměřená na ostatní aspekty jejich života, jako jsou občanské zapojení, životní situace a vztahy.

Za základní kritéria úspěšného přechodu do dospělosti pokládají Arum a Roksová ukončené vzdělání, finanční samostatnost a založení rodiny. Osamostatnění se a s tím spojenou svobodu považují za jeden z pilířů americké společnosti; dnešní mladí lidé jej však silně znevažují. I když vystudují vysokou školu, dokáží jen „zčásti převzít role, které zastávají dospělí“. Autoři jsou přesvědčeni, že období rané dospělosti, kterou současní mladí lidé tráví nejčastěji na vysoké škole, je jedním z nejdůležitějších pro jejich celoživotní vývoj. Životní styl, který si během něho osvojí, může být jejich oporou. Ale protože vysoké školy často nadřazují sociální rozvoj studentů a jejich konzumní touhy nad nároky studia, podporují mladé lidi jen v prodlužování období bezcílného dospívaní místo toho, aby je vedly k vyzrálosti a dospělosti.

V této druhé etapě výzkum nadále sledoval více než 1 600 studentů (z původních 2 300 přijatých na vysoké školy) posledního roku čtyřletého bakalářského studia na 25 vysokých školách. Na šetření, prováděné dva roky po absolutoriu, reagovalo 918 absolventů z této skupiny, hloubkových kvalitativních rozhovorů se zúčastnilo 80 z nich. K jakým závěrům autoři dospěli a jaké mají příčiny?

Shrnující informace o přechodu absolventů na pracovní trh je skutečně zarážející. Dva roky po ukončení studia 53 % absolventů nenašlo slušnou práci: vydělávali méně než 30 tisíc USD ročně (ať již pracovali na plný nebo částečný úvazek), 7 % bylo nezaměstnaných a dalších 16 % pracovalo méně než 20 hodin týdně nebo v zaměstnáních, která nevyžadují žádnou kvalifikaci.

Samotná okolnost, že absolventi získají zaměstnání, nevypovídá ovšem ještě nic o tom, zda jsou schopní se uživit. V tomto ohledu potvrzují výsledky trend takzvaných „bumerangových dětí“. Rok po ukončení studia žila u svých rodičů třetina absolventů, po dvou letech téměř jedna čtvrtina. A i ti, kteří s nimi nežijí, jsou na nich finančně závislí, celkově dostává finanční podporu od rodičů přes 70 % absolventů. V partnerském vztahu nežije polovina absolventů.


Arum a Roksová soudí, že sledovaní absolventi z roku 2009 ještě nedospěli, a tento závěr lze podle nich zobecnit: mladým lidem mizí dospělost, jež je předpokladem úspěšného života, v nedohlednu. Definice dospělosti se proto mění podle hesla „nejsme-li schopní dosáhnout úspěchu, nezbývá než si jej nově definovat“. Místo objektivních kritérií, jako je finanční nezávislost či založení rodiny, se začínají používat subjektivní, jako je pocit naplnění či uspokojení ze seberealizace. Odpovědnost za sebe i za druhé se vytrácí v emoční mlze, která zastírá vlastní nedostatky.

Ze sledování zaměstnatelnosti absolventů vyplynulo, že standardizované testy CLA (Collegiate Learning Assessment) pro měření dovedností kritického myšlení, které výzkum používal během studií, dokázaly docela dobře predikovat, jak si daný student povede na trhu práce. Absolventi s vysokým skórem byli téměř bez výjimky úspěšní při hledání práce a také byli schopní si ji udržet. Pravděpodobnost, že ji ztratí, činila jen 5 %. Naopak nejvíce nezaměstnaných bylo mezi těmi, kteří v testech CLA dosahovali špatných výsledků, pravděpodobnost, že práci ztratí, byla dvojnásobná. Tyto závěry nepřekvapují, protože testy CLA simulují skutečné pracovní úkoly.

O to závažnější je ovšem skutečnost, že si studenti tuto souvislost vůbec neuvědomují a že nejsou ochotní využít svůj čas během studií lépe. Nejenže studenti nereflektovali, že během studia neudělali žádný pokrok, ale nejčastější odpověď absolventů na otázku, co by dnes dělali během studia jinak, zněla téměř neuvěřitelně: většina jich uvedla, že by méně „dřela“ a více si užívala. Přitom průměrně strávili samostatným studiem jen kolem pěti hodin týdně.

Arum a Roksová však přidávají další neveselá fakta. Absolventi vysokých škol se také jen málo zajímají o současné veřejné dění. Denně čte noviny, ať již online nebo tištěné, jen asi třetina z nich. Pouze 16 % se každý den baví o politice doma nebo s přáteli. Podle profesora Aruma „většina vysokých škol nedokázala svým studentům sdělit, že podstatnou složkou demokratického občanství je sledovat, co se ve společnosti děje.“

Nejenže jsou mladí lidé nevzdělaní, obtížně vzdělavatelní a přímo ztělesněním nedisciplinovanosti, ale nejhorší je, že o své neschopnosti ani nevědí. A soudy absolventů o kvalitě studia se lepší, čím delší doba od ukončení studia uplynula. Téměř polovina z nich hodnotila vysokou školu lépe dva roky po absolvování než na konci studia. A navzdory tomu, že žijí u svých rodičů, jsou absolventi přesvědčeni, že si vedou dobře. Dvě třetiny soudí, že jejich život bude lepší než ten rodičů, i když mají jen mlhavou představu o tom, jak se to stane. Spokojenost těchto mladých lidí je největší bolestí současné společnosti. A bolest bude o to větší, oč náročnější budou kritéria úspěšného dosažení dospělosti. V tomto směru byli ovšem autoři výzkumu poměrně nároční, když požadovali osamostatnění a založení rodiny nejpozději dva roky po ukončení bakalářského studia, tedy zhruba do věku 25 let.

Jak přežít návrat dospělých dětí

graf-usa-box
Široce diskutovaný příspěvek k tématu poskytla Kathleen Shaputisová. V knize Syndrom přeplněného hnízda. Jak přežít návrat svých dospělých dětí (The Crowded Nest Syndrome: Surviving the Return of Adult Children) pojednala o soudobé obtíži mnoha amerických rodičů. Ti se dávno netrápí takzvaným prázdným hnízdem, tedy odchodem svých potomků do vlastního života, ale jejich návraty domů poté, co se rozešli s partnery, rozvedli s manželem či s manželkou, ztratili práci a nemohou si platit vlastní byt.

Následkem toho, že si rodiče pouští své děti zpět do svých domovů, je nezvládnutí klíčových životních přechodů. Místo toho, aby na sebe dospělý vzal roli odpovědného samostatného člověka, dělá ze sebe za asistence svých rodičů jakési nedochůdče, které není dost dospělé na to, aby si vydělalo na nájem a udrželo partnerský vztah, ale dost hrdé na to, aby nesneslo jedinou kritickou připomínku ke způsobu vedení svého života.

Život, který pak vedou postižené rodiny, se vyznačuje rozplizlostí a neurčitostí. Nikdo neví, kam život přerostlého dítěte směřuje, ale všichni doufají, že to nějak přejde. A než „to“ přejde, musí 60leté matky snášet významné pohledy kroužící po kuchyni poté, co se jejich dospělé nezaměstnané dítě vyhrabalo kolem poledne z postele (viz také Graduated and Living with Mom & Dad. Reasons to move back home after college).

Příčiny dnešního stavu jsou podle Aruma a Roksové velmi složité, figuruje mezi nimi kultura konzumu, která nakazila i vysoké školy, slabý trh práce i to, že mladí lidé stále odkládají sňatek, založení rodiny a ostatní kritéria dospělosti. Vysoké školy mají na prodlužování nedospělosti svůj podíl viny, protože zdůrazňují osobní realizaci a mezilidské vztahy na úkor náročného studia. Brzy po vstupu na vysokou školu studenti zjistí, že nemusí moc pracovat. Rapidní růst administrativních a nepedagogických pracovníků jen odráží systémové zaměření vysokého školství na pohodu studentů. Avšak ani pedagogové nejsou bez viny, protože snižují studijní požadavky a nároky a místo toho rozdávají dobré známky. Podle autorů jsou však právě vysoké školy do určité míry odpovědné za to, aby pomohly studentům najít si další životní cestu. Jak poznamenal Richard Arum, „studenti si odnesou z vysoké školy vše to, co je utvářelo po celé ty čtyři roky, kdy na ně škola působila.“


Nová práce Aruma a Roksové obsahuje také ilustrativní příběhy studentů, které jsou založeny na rozhovorech s 80 absolventy. Dva z nich ukazují, jak rozdílné jsou jejich cesty. Prvním je příběh Nathana. Ten si zvolil jako hlavní předmět business administration, tedy obor, jehož absolventi obvykle rychle dostanou dobře placenou práci. Nathan však takové štěstí neměl. Dva roky po absolutoriu stále žil u rodičů, rozvážel zboží pro velký řetězec lékáren a nevydělával ani 20 tisíc US $ ročně. Tu práci si našel na internetu sám, ani nevyužil pomoci školy. Jeho osud byl už předznamenán tím, jak se na vysoké škole choval. Příliš se nenamáhal, zaměřil se na společenské styky, ne na studium. Většinou se učil společně s přáteli, sám pracoval jen pět hodin týdně. Když měl jmenovat nějaký významný studijní zážitek, nejdříve si ani nemohl na nic vzpomenout. Přesto absolvoval s poměrně dobrými známkami.

Naprostým kontrastem je příběh Beth, která šla na vysokou školu jako první z celé rodiny. Zvolila si jeden z náročných studijních programů orientovaných na zdravotnictví, které obvykle také rychle vedou k dobře placenému místu. Beth využila všech možností, jež jí vysoká škola nabízela. Tvrdě studovala více než 20 hodin týdně, a také získávala další zkušenosti prací v nemocnici. Byla zapojena do činností v rámci vyučování i mimo ně, oceňovala, jak byl kurz dějin islámské civilizace intelektuálně stimulující a jak náročné bylo její působení ve veslařském týmu. Její výsledky ve standardizovaném testu kritického myšlení byly dvakrát lepší než průměr. Jinými slovy, Beth si ve všem počínala správně. Ale čtyři měsíce po absolutoriu stále bydlila doma, když se neúspěšně ucházela o více než 50 míst. Když se opakovaně marně snažila získat práci, pro kterou neměla požadované zkušenosti, uchýlila se nakonec k přímému apelu – jak sama sdělila při výzkumu: „dostala jsem se do takového stavu, že jsem v jednom pohovoru rovnou řekla: jenom mi někdo musí dát šanci, abych se osvědčila, že můžu být dobrý pracovník pro vaše oddělení.“ A tu práci získala.

„Příběh Beth dokládá mnoho aspektů konstruktivní role, kterou čtyřleté vysoké školy mohou hrát v životě mladých lidí“, soudí Arum a Roksová. Ptají se však, proč takových příběhů není více. Podle nich spočívá problém také v tom, že některé školy, jako byla ta Nathanova, jsou příliš nenáročné, během studia je možné moc nepracovat a přesto mít téměř výborné výsledky. Ale nakolik může za svůj neúspěch on sám? Probudilo by ho, kdyby mu profesoři dali více špatných známek, nebo by mu to bylo stejně jedno?

Není také jasné, jak vysoká škola přispěla k úspěchu Beth. Ona sama chválila svou „solidní výchovu“ za to, že se naučila kázni a tvrdé práci. Nakolik za svůj úspěch vděčí svému postoji a vytrvalosti – tedy povahovým rysům, které získala ještě před vysokou školou? A skutečně také nebyla přijata pro své dovednosti či diplom, ale protože byla schopná přesvědčit svého budoucího šéfa, aby jí tu šanci dal. Komu za to vděčí?

Nejhloupější generace?

Mark Bauerlein, americký vysokoškolský učitel, přišel s velice krutou, ale také velmi diskutovanou kritikou současné mladé generace. Sám název knihy je dosti výmluvný: Nejhloupější generace. Jak digitální věk činí mladé Američany hloupějšími a ohrožuje naši budoucnost. Neboli nevěř nikomu pod třicet (The Dumbest Generation: How the Digital Age Stupefies the Young Generation and Jeopardizes Our Future. Or, Don’t Trust Anyone Under 30).

Bauerlein tvrdí, že současní studenti netrpí nižším inteligenčním kvocientem. Problém však spočívá v tom, že ve věku, ve kterém mají vykonat největší intelektuální pokrok, se poddávají nicnedělání, o nic se nezajímají, nezajímají se ani o to, že je problém se o nic nezajímat, a především pohrdají největšími vzdělávacími možnostmi, jaké kdy byly jakékoli generaci nabídnuty. Generace, která by mohla patřit k nejvzdělanějším, ne-li být tou nejvzdělanější, proto vyniká hloupostí a klesající gramotností.

Rozptýlení, které je způsobeno soustavně zapnutým internetem, navíc páchá nevratné škody na schopnosti koncentrace. V důsledku toho nejsou současní mladí lidé schopni dlouhodobějšího pracovního nasazení. Není pak divu, že si své flákání rádi prodlouží do věku, ve kterém by měli být již dávno zapojeni do běžného pracovního provozu. Jenže málokteří jsou výkonu běžného pracovního provozu schopni.

Vysoká škola se tím stává odkladištěm pro nezaměstnatelnou, nevzdělavatelnou a celkově tak nějak těžce zvladatelnou sociální skupinu. A zpráva podle Bauerleina nejhorší: Kdo čeká, až z toho vyrostou, bude tuze zklamán. Tihle mladí ze svého flákání nevyrostou. Svým nicneděláním si dávno zkazili vyhlídky na lepší budoucnost a nezvratně poškodili intelektuální schopnosti. Zkrátka nejhloupější generace.

V diskusi ke knize Arum a Roksové se ovšem upozorňuje ještě na další souvislosti. Při posuzování výsledků výzkumu je třeba vzít například také v úvahu, že sledovaní absolventi vstupovali na pracovní trh v ekonomicky nepříznivém období 2009 až 2011. Jestliže se navíc zkoumá jen krátké dvouleté období po absolvování, výsledky ještě nemusí být směrodatné pro další vývoj absolventů. Vždyť nezaměstnanost mladých do 25 let je i z dlouhodobého pohledu vysoká a plat těch, kteří práci mají, je často nízký. A na celkovou situaci působí i další faktory, jak uvádí řada amerických odborníků.

Přechod ze školy do zaměstnání mnohdy nějakou dobu trvá, protože mnoho čerstvých absolventů se usazuje v novém prostředí a potřebuje čas, aby přišli na to, jaké jsou jejich dovednosti a zájmy, říká Heidi Shierholzová, ekonomka trhu práce. Částečně také proto je nezaměstnanost mladých lidí vždy vyšší než celková nezaměstnanost, jak uvádí ve své nedávné studii pro Economic Policy Institute. Od roku 1989 byla za hospodářsky lepších i horších období míra nezaměstnanosti mladých do 25 let, tedy věkové skupiny, která zahrnuje absolventy středních i vysokých škol, více než dvojnásobná než míra celkové nezaměstnanosti. Problém však podle ní nespočívá ve vysokém školství. „Vysoké školy nemohou nic dělat s celkově oslabeným trhem práce. Souhrnná poptávka po zboží i službách je nízká a podniky se proto zdráhají přijímat nezkušené pracovníky, taková je prostě situace.“ Sama dává přednost politickým opatřením, jakým je zvyšování deficitu rozpočtu větším investováním do infrastruktury, aby se podpořila poptávka. „Dá se dělat spousta věcí, ale nic z toho se netýká chování vysokých škol.“

Růst celkového dluhu studentů a absolventů také zvýšil tlak na vysoké školy, aby uváděly, jaký minimální ekonomický výnos přinášejí vysokoškolské diplomy, které nabízejí. V roce 2011 totiž celková dlužná částka za studentské půjčky (získané ze soukromých i veřejných zdrojů) převýšila jeden bilion US $. To je samozřejmě šokující číslo, která však podle některých odborníků do značné míry odráží rostoucí počty vysokoškoláků. Obavy z nadměrného dluhu sužujícího jednotlivce tak mohou být přehnané, jak tvrdí například Beth Akersová a Matthew Chingos ve své červnové studii (2014) pro Brookings Institution: „Měsíční splátky půjček zůstaly zhruba stejné (ve stálých cenách) nebo se během posledních dvaceti let dokonce snížily.“ Přestože tento jejich závěr vzbudil značnou polemiku, odpovídá do jisté míry údajům, které loni zveřejnilo americké ministerstvo školství ve své zprávě Degrees of Debt.

Dokonalí sami od sebe

Nesmířlivý je také názor americké psycholožky Jean Twengeové. Nepochybuje, že vzdělání i zaměstnání jsou pro současnou mladou generaci náročnou výzvou. Není divu, jak popisuje ve své knize Generace Já (Generation Me), jde o nejsebestřednější generaci, která kdy byla zplozena. Její rodiče si zvykli naslouchat psychologům, že rodičovská úloha je vlastně jediná: chválit a chválit, a když dítě dělá problémy, nejspíš je to tím, že málo chválíte. Kritika totiž narušuje psychický vývoj. Jenže výsledky chválících rodičů jsou tristní. Vychválili nerealistické rozmazlence, kteří postrádají motivaci se zlepšovat, protože se domnívají, že jsou už tak sami od sebe dokonalí.

Přesvědčení, že americké vysoké školy mají explicitně ekonomickou funkci, leží v mnoha ohledech již v základech amerického vysokého školství. Morillův zákon z roku 1862 (Land Grant College Act) uložil veřejným vysokým školám povinnost vzdělávat v praktických dovednostech (tehdy především v zemědělství a strojírenství). Strukturální změny v posledních třiceti letech zatlačily vysoké školství ještě hlouběji do samého centra ekonomiky, jak prohlásil Anthony P. Carnevale, který řídí Georgetown University Center on Education and the Workforce. Po recesi americké ekonomiky na počátku 80. let začaly totiž dobře placené práce ve zpracovatelském průmyslu postupně mizet spolu s prosazujícím se vlivem technologického pokroku, ostrou zahraniční konkurencí a klesající mocí odborů. Na pracovním trhu je nahradila především pracovní místa ve finančnictví, zdravotnictví a počítačových oborech, kde se mnohdy vyžaduje vysokoškolské vzdělání. Proto Carnevale zdůrazňuje, že je třeba zvýšit kvalifikaci pracovní síly a k tomu jsou nejlogičtějším nástrojem právě terciární (v širším slova smyslu vysokoškolské, či v USA postsekundární) instituce. „Proto se na ně Amerika obrátila a řekla jim – to je vaše nové poslání.“ Ale mnoho vysokoškolských pracovníků dráždí, jak prvořadým se toto poslání stalo. „Vysoké školství je fakticky systémem pro rozvoj pracovní síly, ale samo se tak nerado vidí.“

Další zlomový bod nastal asi před deseti lety, jak v časopise Science ukazuje profesor ekonomie na MIT David H. Autor (Skills, education, and the rise of earnings inequality among the “other 99 percent”). Rozdíly mezi platy absolventů sekundárního a terciárního vzdělávání (wage differential) od 80. let do počátku nového tisíciletí „explozivně rostly“, od roku 2005 však začaly stagnovat. Podle Autora k tomu vedl podle zákona nabídky a poptávky růst počtu absolventů. Mezi léty 2004 a 2012 nabídka absolventů stoupala ještě rychleji než v předchozích desetiletích, ale poptávka stagnovala, jak o tom svědčí například právě vývoj mezd. S růstem nabídky skončil dlouhodobý růst platového zvýhodnění (wage premium) vysokoškoláků.

Platové zvýhodnění se ovšem také díky tomu posunuje až na vyšší úrovně vysokoškolského studia. Pokračování ve studiu (po získání titulu bakaláře), především na magisterské úrovni, se stále více pokládá za nezbytné ke vstupu do střední třídy. Podle Bena Millera, vedoucího analytika v New America Foundation zaměřeného na zadlužení studentů, se již stává součástí strategie, jak najít práci. Pro USA, kde do navazujícího magisterského studia přecházela tradičně jen malá část bakalářů, je i to zcela nová skutečnost.

Mark S. Schneider, viceprezident American Institutes for Research, ovšem upozorňuje, že vysokoškolské studium na bakalářské úrovni studia figuruje v oficiálních strategiích na vytváření pracovních míst, a „vlády i zákonodárci jednotlivých států Unie je považují za nejdůležitější podporu rozvoje lidských zdrojů.“ Vysokoškolské studium se stalo jednou z nejvýznamnějších investic jedinců i rodin také proto, že se stále zdůrazňuje, jak se vysokoškolský diplom vyplatí, „že je tou nejlepší investicí, jakou vůbec můžete udělat.“

Ještě dříve, než Obamova administrativa navrhla hodnotit kvalitu vysokých škol, Schneider v šesti státech Unie analyzoval příjmy absolventů první rok po absolutoriu podle jejich hlavního oboru. Právě takovou informaci potřebují lidé, kteří si musí vybrat, komu budou platit školné a jaký si zvolí obor, protože jim pomůže investovat rozumně. Jinak se totiž hodnota získaného diplomu ztratí ve velkých agregovaných číslech, která mohou maskovat důležité rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými institucemi a v kvalitě jejich přípravy. Když má ekonomika potíže, pociťují se takové rozdíly velmi silně, a je také těžké otřást vysokými ekonomickými očekáváními spojenými s vysokoškolským vzděláváním.

Zpracovali Jan Koucký a Jan Kovařovic

.

 

Vysokoškolské studium je ztráta času i peněz. Vysoké školství ve světě, 28. říjen 2014

Richard Arum, Josipa Roksa: Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates. University of Chicago Press, Chicago and London 2014

Tereza Matějčková: Vysoké školy nevzdělávají. Jen umožňují nicnedělání. Česká pozice, 15. 10. 2014

Richard Arum, Josipa Roksa: Academically Adrift: Limited Learning on College Campuses. University of Chicago Press, Chicago and London 2011

Tereza Matějčková: Studium na amerických vysokých školách je mrhání časem, penězi i možnostmi. Česká pozice, 28. 09. 2011

Dan Berrett: Do Americans expect too much from a college degree? The Chronicle of Higher Education, September 2, 2014

Dan Berrett: ‘Adrift’ After College: How Graduates fail. The Chronicle of Higher Education, September 2, 2014

Richard Arum and Josipa Roksa: Let’s Ask More of Our Students — and of Ourselves. The Chronicle of Higher Education, September 2, 2014

Vincent DeFrancesco: Were You ‘Adrift’ at 22? The Chronicle of Higher Education, September 2, 2014

Kevin Carey: The Economic Price of Colleges’ Failures. The New York Times, September 2, 2014

Jake New: ‘Aspiring Adults Adrift’. Inside Higher Education, September 2, 2014

CLA Longitudinal Study. Learning in Higher Education

Tereza Matějčková: Nejhloupější generace? Nevěřte nikomu pod třicet, s největší pravděpodobností je to blbec. Česká pozice 21. 2. 2012

Prezident Obama představil vysokoškolskou reformu. Vysoké školství ve světě, 12. listopad 2013

Ztracená generace amerických vysokoškoláků? Vysoké školství ve světě, 9. leden 2014

Reformy amerického vysokého školství na obzoru. Vysoké školství ve světě, 25. březen 2013

Prezidentské volby a americké vysoké školství. Vysoké školství ve světě, 6. listopad 2012

Reklamy

1 komentář

Filed under Absolventi, Ekonomika & VŠ, USA, Všechny články

One response to “Po promarněném studiu se jen obtížně dospívá

  1. myslim, ze hlavnim problemem absolventu je predevsim ekonomicka krize, a tez neochota podniku podporovat placene staze…. prectete si muj clanek zde! https://radyabsolventum.wordpress.com/2015/04/02/jak-na-neplacene-staze/

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s