Online studium (MOOC) mění vysokoškolské vzdělávání

Rozmach online programů a kurzů (Massive open online courses neboli MOOCs) začíná proměňovat tradiční tvář vysokoškolského vzdělávání. Umožňuje totiž nejlepším institucím rozšiřovat svůj záběr, otevírá nové možnosti těm aktivním, ale ohrožuje otálející a jen průměrné. Tento vývoj není zcela nový, protože začal již před několika desítkami let. Například Britská Open University zahájila výuku s využitím rozhlasu a televize v roce 1971, soukromá Univerzita ve Phoenixu vyučuje online od roku 1989, MIT (Massachusetts Institute of Technology) a řada dalších vysokých škol umísťují přednášky na internet již deset let. Avšak prestižní týdeník The Economist v článku ze závěru minulého roku dokládá, že rok 2012 byl převratný.

Redakce Vysoké školství ve světě

Dvě nové instituce – obě pocházející ze Stanfordské univerzity – s překvapující rychlostí nabírají studenty do Massive open online courses neboli MOOCs. V lednu 2012 oznámil profesor informatiky Sebastian Thrun založení společnosti Udacity, která začala již další měsíc nabízet první kurzy. V říjnu získala od investorů na 15 milionů dolarů, nyní má 475 tisíc uživatelů. V dubnu založili dva bývalí kolegové S. Thruna Andrew Ng a Daphne Kollerová konkurenční firmu Coursera, která začínala s 16 miliony dolarů spekulativního kapitálu. Zprvu nabízela online programy převzaté ze čtyř vysokých škol. V srpnu měla jeden milion, v prosinci již dva miliony studentů. Její nejúspěšnější program „Jak diskutovat a argumentovat“ měl přes 180 tisíc studentů. Dvě instituce, Harvard a MIT, oznámily, že každá uvolní po 30 milionech dolarů na rozjetí neziskového podniku edX, který bude nabízet programy nejprestižnějších amerických univerzit, tzv. Ivy League. Další vysoké školy se k nim přidaly.

Tento trend však není omezen jen na Spojené státy. Ze 33 partnerů firmy Coursera je 8 odjinud, mezi nimi jsou univerzity z Edinburghu, Toronta a Melbourne. V polovině prosince oznámilo konsorcium britských vysokých škol v čele s Open University, že nová společnost Futurelearn bude již brzy zdarma nabízet výukové programy a konkurovat tím Američanům.

Jedním z faktorů závratného rozvoje je ekonomický i politický tlak na zvyšování produktivity vysokých škol. Ve Spojených státech vzrostly od roku 1983 náklady na studenta téměř pětkrát více, než činila míra inflace. Vysokým školám, které sužují značné dluhy, stále omezenější financování z veřejných zdrojů a klesající počty uchazečů o studium, umožňují online programy lepší kvalitu výuky, více úspěšných absolventů a nižší náklady na získání diplomu a těm inovativním také šanci vyniknout nad svými konkurenty.

MOOCs jsou ovšem více než jen dobré univerzitní přednášky poskytované online. Skutečnou inovací je integrování živé přednášky s interaktivními úkoly, jako jsou automatizované testy, kvízy a dokonce i hry. Tradiční přednášky není možné kdykoli přerušit, vrátit nazpátek nebo naopak v nich něco přeskočit. MOOCs to vše umožňují, studenti se učí vlastním tempem, obvykle z krátkých a atraktivních videoprogramů, které vznikaly podle vzoru velmi úspěšných přednášek pořádaných americkou neziskovou organizací TED (Technology, Entertainment and Design) zaměřenou na rozšiřování „myšlenek, které si to zaslouží“.

Náklady na vývoj programu mohou být rozloženy na velký počet studentů. Kurz společnosti Udacity o strojové výuce, který vedl Peter Norvig, ředitel pro výzkum firmy Google, sledovalo 160 tisíc studentů. Daphne Kollerová z firmy Coursera uvažuje o jediné virtuální posluchárně pro 1,5 milionu studentů. Tisíce lidí se účastní moderovaných diskusí, kde studenti z Peru, Finska nebo Japonska odpovídají na otázky, vysvětlují nejasné body a dokonce se navzájem známkují.

MOOCs obohacují vzdělávání studentů z rozvinutější části světa, zejména těch, kteří nemají mnoho peněz nebo nejsou spokojeni s tím, co jim jejich vlastní školy nabízejí. Pro další studenty, zejména pro ty z méně rozvinutých zemí, vzdělávání online otevírá možnosti, po nichž léta toužili. Jednou z absolventek kurzu Physics 100 společnosti Udacity, která se tím proslavila, je jedenáctiletá Khadijah Niaziová z Lahore (Indie). Ze 150 tisíc studentů z pěti zemí (USA, Británie, Indie, Kolumbie a Španělska), kteří se přihlásili do pilotního kurzu MIT Circuits and Electronics, bylo jen 45 % ve věku mezi 18 a 25 lety. Absolvovalo 7 200 studentů.

Některé z nejlepších evropských univerzit to však nevzrušuje. V Oxfordu prohlásili, že je MOOCs „nepřinutí, aby něco změnili“ a že se „nezdá, že jsou tak revoluční, jenom svým rozsahem“. Cambridge zase „nevidí v MOOCs konkurenta“ a v online vzdělávání nepodniká. Takové univerzity budou i nadále lákat ty nejlepší žadatele, kteří vyžadují personalizovanou výuku a trochu výzkumu k tomu (a jsou také nejbohatší – například na Harvardu stojí rok bakalářského studia 50 tisíc dolarů). Nabízejí jim ovšem také nádhernou architekturu, vyhlídky na dobrý sňatek a velkou kariéru. Pro takové instituce MOOCs především slouží k marketingu: jakmile zákazník okusí přednášky, zaplatí i to ostatní.

Ale na jiné školy mohou změny působit i ničivě. Clayton Christensen, profesor z Harvard Business School a spoluautor knihy The Innovative University: Changing the DNA of Higher Education from the Inside Out z roku 2011, předpovídá, že v příštím desetiletí dojde k „hromadnému bankrotu“ standardních vysokých škol. Jedním z možných důsledků bude omezení přesouvání financí v pregraduálním studiu od výuky k výzkumu, které se dnes často děje, pokud vysoká škola nezíská dostatečné prostředky na výzkum odjinud, a které vede k přeplněným učebnám a přetěžování studentů v bakalářském studiu. Některé instituce se budou muset specializovat, aby přežily – například tím, že omezí svou nevýraznou výuku a zaměří se na něco jiného, jako na provádění výborně koncipovaných i posuzovaných zkoušek. Online programy také umožní, aby řada vysokých škol společně připravovala například kurzy pro první rok bakalářského studia, jak to navrhuje William Lawton, ředitel londýnského think tanku Observatory on Borderless Education.

Aby však MOOCs mohly skutečně soutěžit se zavedenými institucemi, musí nejenom vyučovat, ale také umožnit získání hodnověrné kvalifikace. Naprostá většina kurzů, které poskytují Coursera, Udacity a edX, nevedou k získání diplomu. Právě to však může být jedním z důvodů, proč tolik přihlášených kurz nedokončí – i ten nejnáruživější milovník vědění potřebuje získat nějakou kvalifikaci. Druhým problémem je, že online testy umožňují podvádění a plagiátorství. A ani dobře zajištěné, ale mechanické testování nemůže nahradit plnější obrázek, který si vytvoří zkoušející. Peer grading, známkování jinými studenty, může mít zase jiné nedostatky, i když bude poctivé. Jednou možností je přenést testování jinam, mimo vysokoškolskou sféru. Například firma Google již navázala kontakt s Udacity. Certifikát z programování vydaný takovou firmou může udělat na zaměstnavatele větší dojem než staromódní diplom.

Jinak jsou však výsledky jen skromné. Americká rada pro vzdělávání (The American Council on Education) zkoumá ekvivalenci několika programů firmy Coursera; budou-li schváleny, vysoké školy za ně budou moci podle svého uvážení udělovat kredity. Univerzita v německém Freiburgu již za jeden kurz Udacity kredit uděluje. North Virginia Comunity College začala udělovat kredity za vstupní kurzy, které za asi 100 $ nabízí Straigher Line, soukromá firma poskytující online vzdělávání; studenti je pak také mohou převádět na Univerzitu George Masona.

I když MOOCs získají hodnověrnost, musí také vydělávat. Provozní náklady jsou sice nízké, ale příprava atraktivních výukových materiálů je nákladná. Neziskové organizace jako je edX musí mít vyrovnaný rozpočet, jiné zase potřebují uspokojit své investory. Prvním způsobem, jak příjmy zajistit, je tzv. model freemium – kurz je poskytován zdarma, ale platí se za certifikát. Udacity si například účtuje 89 $ za zkoušku, nad kterou má dozor firma pro elektronické testování Pearson VUE.

Druhým modelem je vybírat poplatek od budoucích zaměstnavatelů za vyhledání vhodných zaměstnanců mezi studenty. Coursera si za doporučení svých nejlepších studentů nechává platit. Třetí možností je nabízet vysokým školám licence na online kurzy, aby tak zvětšily svou vzdělávací nabídku. Daphne Kollerová předvídá smíšené formy vzdělávání, kdy vysoké školy budou poskytovat jak MOOCs, tak vlastní výuku, aby mohly rozšířit škálu nabízených diplomů. Clayton Christensen předpovídá, že většina vysokých škol až na ty nejprestižnější se bude muset rozšířit i o „druhou, virtuální univerzitu“. Dobré online přednášky omezí potřebu nákladných areálů a uvolní čas pedagogů na personalizované vedení. Firma Knewton již nabízí personalizované online vzdělávání za poplatek.

Coursera i edX chtějí spolupracovat se standardními institucemi. Udacity je odvážnější. Její zakladatel Sebastian Thrun se snaží získat známé osobnosti mimo vysokoškolskou sféru, aby následovaly Petera Norviga z firmy Google. Podle něj zůstane za padesát let na celém světě jen deset vysokých škol. I když k tomu asi v takovém měřítku nedojde, MOOCs jsou zřejmě katastrofou pro zhýčkané a neschopné. Avšak otevře vysokoškolské vzdělávání těm, kteří je nejvíce potřebují.

.

 

Learning new lessons. Online courses are transforming higher education, creating new opportunities for the best and huge problems for the rest. The Economist, 22 December 2012

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Celý svět, Utváření VŠ, Výuka, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s