Kolik času studenti věnují studiu a kolik placené práci: co zjistil Eurostudent?

Zatímco minulý příspěvek (Mezinárodní výzkum studentů vysokých škol Eurostudent) podal celkovou informaci o charakteristikách a dosavadním průběhu tohoto periodického šetření, dnes přinášíme podrobnější výsledky jednoho z důležitých témat výzkumu, totiž jaký je celkový týdenní časový rozvrh studentů, nakolik se věnují studiu a jaká je míra jejich pracovních výdělečných aktivit. Práce při studiu se ve všech zemí EHEA již stalo realitou, jeho rozsah se však mezi zeměmi i mezi jednotlivými studenty značně liší. Pokud je nadměrný, začíná již podstatně omezovat dobu věnovanou studiu. Vyplývá to z výsledků pátého kola výzkumu Eurostudent, které však doplňujeme srovnáním s některými výsledky předchozích mezinárodních i národních šetření. Podrobnější pohled na studenty českých vysokých škol ukazuje, že situace u nás je alarmující a může začít být kritická.

Redakce Vysoké školství ve světě

Závěrečná zpráva z posledního kola výzkumu Eurostudent shrnuje v šesté kapitole (Employment and time budget) výsledky dvou významných oblastí šetření: kolik času vlastně vysokoškolští studenti věnují studiu (přímé výuce i samostatnému studiu) a jak často a jak dlouho již během studia pracují a jaký je tedy jejich týdenní časový rozvrh.

Než se však pustíme do rozboru výsledků evropského výzkumu, připomeňme nejprve alespoň tři nejdůležitější závěry k tomuto tématu z obdobných národních šetření, která proběhla ve Velké Británii, v Dánsku a v USA.

Velká Británie

Expanze britského vysokého školství byla před padesáti lety odstartována Robbinsovou zprávou o stavu a dalším vývoji britského vysokého školství (Higher Education. Report of the Committee appointed by the Prime Minister under the Chairmanship of Lord Robbins 1961–63), o níž Vysoké školství ve světě již informovalo (Robbinsova zpráva a britské vysoké školství). Následující expanze měla přirozeně významný vliv také na celkovou podobu, pojetí i kvalitu výuky, vyučování a studia, tedy na vzdělávací funkci vysokých škol. Šetření provedená před padesáti lety v rámci přípravy Robbinsovy zprávy, současný výzkum Institutu pro studium vysokého školství (Higher Education Policy Institute – HEPI) a také další srovnání ze studie Robbins Revisited: Bigger and better higher education, zpracované bývalým ministrem pro vysoké školy a vědu Davidem Willettsem, umožňují dokumentovat tyto změny na zajímavých a přesvědčivých údajích.

Jedním z témat srovnání situace na britských vysokých školách před padesáti lety a v současnosti je i obraz pracovního týdne studentů, jejich účast na přednáškách, práce v malých skupinách (discussion periods) a samostatné studium, jak je zachyceno na jedné straně v příloze Robbinsovy zprávy (šetření proběhlo v jarním trimestru akademického roku 1961–62) a na druhé straně v nedávném průzkumu HEPI/Which? The Student Academic Experience Survey (šetření proběhlo v jarním trimestru akademického roku 2012–13). Výsledky srovnání ukazují na celkové snížení počtu hodin přímé výuky ze 14,8 hodin týdně na počátku 60. let na 12,2 hodin výuky týdně v současnosti (tedy pokles o více než pětinu) a upozorňují také na velké rozdíly mezi různými typy institucí.

Údaje o rozsahu přímé výuky doplňuje důležitá informace o rozsahu samostatného studia vysokoškolských studentů. Rozsah samostatného studia během výukového týdne činil v roce 1961–62 v humanitních oborech 26 hodin, ve společenskovědních 23 hodin a v přírodovědných a technických oborech 20 hodin. O padesát let později v roce 2012–13 však celkový rozsah samostatného studia činí v pouze 17 hodin týdně (od 12,5 do 25 hodin týdně podle konkrétního oboru studia). V průměru tedy došlo k poklesu týdenního rozsahu samostatného studia dokonce o plných 35 %!

 

Dánsko

Dánská expertní Komise pro kvalitu a relevanci vysokého školství byla vládou ustavená na podzim 2013 s cílem navrhnout opatření pro zvýšení kvality a relevance vysokého školství v Dánsku. Na konci listopadu 2014 vydala komise již druhou zprávu s názvem Vysoké cíle: vynikající výuka na vysokých školách (Høje mål: fremragende undervisning i de videregående uddannelser).

Ve zprávě komise konstatuje, že studenti vysokých škol se studiu věnují zcela nedostatečně. Podle šetření komise je to celkově pouze 35 hodin týdně, a to podle typu vysoké školy (univerzity či více profesně zaměřené školy) 15 až 21 hodin přímé výuky, 11 až 18 hodin samostatného studia a další 2 hodiny jiných aktivit, které se studiem nějak souvisejí. Komise konstatuje, že to je ovšem podstatně méně, než požaduje ECTS (European Credit Transfer System) neboť prezenční studium podle ECTS předpokládá celkově 1 650 hodin studia ročně, zatímco dánští studenti mu věnují celkově pouze 1 350 hodin. Podle komise to ovšem vyžaduje, aby studenti věnovali studiu o pětinu času více, neboli každý den v týdnu jednu hodinu studia navíc (blíže viz Komise volá po zvýšení kvality a relevance studia).

 

USA

Autoři amerického bestselleru Academically Adrift: Limited Learning on College Campuses sociologové Richard Arum a Josipa Roksa na výsledcích rozsáhlého výzkumu na vysokých školách v USA zase dokládají, že došlo ke klíčové změně, která spočívá mimo jiné v tom, že studenti se již nepřizpůsobují požadavkům vyučujících, ale naopak učitelé se podstatně více přizpůsobují svým studentům a jejich představám o podstatě vzdělání. Vyučující svým studentům již nekladou odpor, učí se tolerovat jejich chování, a proto mizí autorita učitelů. Důsledky toho je samozřejmě student zasažen mnohem podstatněji – místo, aby si během několika let na vysoké škole učinil jasno, kam bude jeho další život směřovat a připravil se na to, dostává příležitost promrhat spoustu času, peněz i možností.

Nedostatečné dovednosti a kompetence přitom však nejsou ani tolik výsledkem nevhodné práce se studenty. Hlavní problém je podle Aruma a Roksové mnohem prozaičtější. Většina studentů totiž rezignovala na studium a vyučující tomu často jen bezmocně přihlížejí. V průběhu posledních padesáti let došlo k rekordnímu snížení času, který američtí studenti věnují studiu. Přestože doba věnovaná studiu během minulých desetiletí rapidně poklesla, studenti mají paradoxně lepší známky než jejich rodiče či prarodiče. Z amerických dlouhodobých statistik a opakujících se výzkumů totiž vyplývá, že studenti nikdy v minulosti netrávili tak málo času studiem jako dnes, ale že přesto nikdy neměli lepší známky než v současnosti.

Vysoké školy se díky tomu – podle kritického hodnocení Aruma a Roksové – proměňují z místa vzdělávání a osvojování dovedností spíše v prostor setkávání, kde se samostatnému studiu věnuje v průměru jen několik hodin týdně. Mezi studenty a pedagogy panuje jakási tichá dohoda, že je výtečné, splní-li student alespoň minimální požadavky; ty se však navíc v průměru neustále snižují. Studenti po ukončení studia sice obdrží diplom, často však postrádají schopnosti a dovednosti, díky nimž by mohli uspět na pracovním trhu (blíže viz Vysokoškolské studium je ztráta času i peněz).

Tendence vývoje studijního a pracovního zatížení studentů

Otázka, kterou jsme si tedy položili hned na začátku rozboru tohoto tématu, byla, zda lze na základě dosavadních výsledků výzkumů Eurostudent potvrdit hypotézu o klesajícím času, který studenti věnují studiu a také o rozsahu jejich pracovních aktivit. Pro vytvoření časových řad jsme vybrali pouze ty země, které jsou již od počátku a nepřetržitě zapojeny do výzkumu Eurostudent a pokud možno se zúčastnily i pilotního šetření v roce 1994. Jedná se o sedm zemí: Rakousko (AT), Německo (DE), Finsko, (FI), Francii (FR), Irsko (IE), Itálii (IT) a Nizozemsko (NL).

Časový rozvrh studenta se ve výzkumu Eurostudent zabývá třemi hlavními kategoriemi jeho zatížení: od roku 2008 jde o účast na výuce (taught studies: například přednášky, semináře, testy, neplacená práce v laboratoři) a samostatné studium (personal study time) – obě tyto kategorie jsou označovány jako činnosti týkající se studia (study-related activities), které byly jako celek sledovány od samého počátku výzkumu Eurostudent – a placenou práci (paid jobs). Při stanovení rozsahu pracovního vytížení studentů (placené práce) se vychází z veškeré práce, kterou studenti vykonávají za úplatu (tedy jak z pravidelného zaměstnání, tak z občasné, nárazové práce), ale pouze po dobu, kdy probíhá semestrální výuka (práce o prázdninách nebo ve zkouškovém období se tedy neuvažuje). Omezení na výukové týdny může být ovšem zásadní. Během posledních dvaceti let totiž například u nás došlo k podstatnému zkrácení počtu týdnů výuky (často z 15 týdnů na 12 týdnů za semestr), které může představovat zhruba až 20 % celkového času výuky. Dostatečně srovnatelné údaje však v tomto případě nemáme k dispozici.

Graf ukazuje, že v průběhu posledních dvaceti let v sedmi západoevropských zemích skutečně došlo v průměru ke snížení času věnovanému studiu během výukových semestrů ze zhruba 36,5 na 32,3 hodiny, tedy asi o 13 %. Tento vývoj se však v druhé polovině minulého desetiletí zastavil a čas věnovaný studiu od té doby naopak mírně roste a v posledním šetření se dostal na průměrnou hodnotu 34,2 hodiny týdně. Částečně je to způsobeno výrazným omezením nabídky práce pro studenty po vypuknutí ekonomické krize v roce 2009 a v souvislosti s krizí také celkovou změnou společenského klimatu.

Přestože se v rámci dvacetiletého období nemohly potvrdit dlouhodobé (padesátileté) tendence, na něž poukazují studie z Velké Británie a z USA, je zřejmé že k určitému uvolnění došlo především před vypuknutím ekonomické krize na konci minulé dekády. Dánská zpráva zase jasně dokládá, že v průměru evropští studenti vůbec nenaplňují studijní požadavky evropského kreditního systému ECTS.

Celkový průměr by neměl zakrývat rozdíly mezi jednotlivými západoevropskými zeměmi. Zatímco například ve Francii je možné pozorovat setrvalý pokles času, který studenti věnují studijním aktivitám ze 41 na necelých 35 hodin týdně, naopak studenti v Itálii jsou stále pilnější a z původně velice nízkých 32 hodin v roce 1994 se v posledním výzkumu Eurostudent V dostali až na výrazně nadprůměrných 39 hodin týdně (italští studenti mají podle posledního šetření vůbec nejvyšší studijní zátěž a z tohoto hlediska jsou jedinými, kdo v průměru naplňuje požadavky ECTS).

Výsledky posledního výzkumu Eurostudent

Výsledky výzkumu Eurostudent V jsou ve zprávě interpretovány nejen souhrnně, ale jsou také diferencovány pro jednotlivé skupiny studentů, především podle vzdělanostní úrovně jejich rodinného prostředí, jejich věku a také podle toho, zda bydlí s rodiči či nikoli. Kapitola se věnuje jednotlivým otázkám vymezeného tématu: do jaké míry studenti během studia pracují; co je k tomu motivuje; jaký je vztah mezi jejich prací a oborem studia; do jaké míry souvisí časový rozvrhu studenta s tím, zda bydlí s rodiči; konečně pak klíčové otázce, kolik času věnují studiu a jak rozsah placené práce ovlivňuje čas věnovaný studiu.

Struktura dalších forem trávení času, jako jsou společenské kontakty, péče o domácnost příp. děti, volnočasové aktivity a spánek, do výzkumu tedy není zahrnuta. Stejně tak průzkum nezjišťuje výsledky studia, například úspěch při zkouškách či úspěšné ukončení celého studia, takže důsledky pracovních aktivit při studiu na jeho kvalitu jsou postižitelné jen nepřímo.

Prvním klíčovým zjištěním je, že ve všech zemích výzkumu Eurostudent je běžné, že studenti jsou při studiu zaměstnáni. Ve více než polovině zemí pracuje alespoň 40 % studentů, kteří nežijí u rodičů, ve více než čtvrtině to je dokonce více než 60 % (mezi nimi je i ČR s 67 %, na 3. místě za Irskem s 80 % a Nizozemskem se 75 %). Tyto údaje se však mezi jednotlivými zeměmi značně liší, na druhém konci spektra s méně než 25 % jsou Srbsko, Litva, Bosna a Hercegovina a Arménie.

Míra zaměstnanosti studentů silně závisí na vzdělanostní úrovni rodiny: ve většině zemí je vyšší, pokud rodiče nemají vysokoškolské vzdělání (tedy u „studentů první generace“), než pokud alespoň jeden z rodičů má přinejmenším bakalářské vzdělání. V řadě zemí tento rozdíl přesahuje 5 procentních bodů, v Itálii dokonce dvakrát tolik. Ve všech zemích je také podíl zaměstnaných studentů magisterských programů vyšší než bakalářských programů, totéž platí pro studenty se zpožděným přechodem na vysokou školu (24 měsíců či více po dokončení střední školy). Ve většině zemí dosahují také vyššího podílu pracujících studenti humanitních a uměleckých oborů než oborů inženýrských, stavebních a strojírenských. Rovněž věk studenta hraje značnou úlohu. V 17 zemích pracují nejméně tři čtvrtiny studentů třicetiletých či starších.

Další zjištění se týká motivace pracovat při studiu. Důvody se liší podle osobních či sociálních charakteristik studentů. V průzkumu byly důvody seskupeny do 4 kategorií: uhradit životní náklady, zlepšit si životní úroveň, získat praxivyužít volný čas. Nejčastějšími odpověďmi se staly první dvě kategorie. V téměř dvou třetinách zemí, které se zapojily do výzkumu, bylo na prvním místě zlepšení životní úrovně. Ve všech zemích až na Rakousko a Ukrajinu to uvádělo nejméně 60 % respondentů, nejvyššího podílu 83 % dosáhli studenti na Slovensku (v ČR to bylo 67 %). Asi v jedné třetině zemí většina studentů (v Dánsku, Finsku, Irsku a Norsku více než 80 %) pracovala, aby uhradila své životní náklady (v ČR to bylo 64 %). Podíl těch, kteří pracovali, aby získali praxi, se pohyboval od maxima 74 % (Černá Hora) po minimum 24 % (Ukrajina), ČR byla s 68 % na 8. místě. Studentů, kteří pracovali, protože měli volný čas, se našlo mnohem méně, jejich podíl nepřesáhl třetinu (v ČR to bylo jen 14 %) až na tři země (Rakousko s 43 %, Rusko s 39 % a Polsko s 37 %).

Rovněž motivace studentů souvisí se vzdělanostní úrovní rodiny. Ve všech zemích je podíl studentů první generace, kteří jsou zaměstnáni, aby získali nezbytné finanční prostředky, větší než stejný podíl studentů z rodin s vysokoškolským vzděláním, zatímco při motivaci získat praxi je tomu ve všech zemích až na pár výjimek (Malta, Itálie, Slovinsko, Francie a Srbsko) naopak. Ve všech zemích až na Polsko a Srbsko také studenti starší 30 let častěji pracují, aby uhradili životní náklady, ve srovnání se studenty mladšími 22 let (v některých zemích, mezi nimi i v ČR, dokonce více než dvakrát častěji).

Jak dosvědčují předchozí výzkumy (především Eurostudent III z roku 2008 a Eurostudent IV z roku 2011), pracovní aktivity při studiu nemusí nutně zhoršovat jeho kvalitu a úspěšnost, ale naopak mohou představovat určitý osobní i pracovní přínos, pokud má ovšem jen omezený rozsah (do 10 hodin týdně). To platí zejména tehdy, když je práce při studiu obsahově blízko studovanému oboru. V průzkumu Eurostudent V tomu tak ve většině zemí bylo pro nejméně dva z pěti zaměstnaných studentů (tomu odpovídá i celkový údaj pro ČR – 40 %). Uvedený podíl je sice ve většině zemí ještě vyšší, pokud se jedná o studenty z rodin s vysokoškolským vzděláním, ale zdaleka to neplatí všude. Ve všech zemích má také více studentů v magisterských programech práci bližší svému oboru než studenti v bakalářských programech (obdobně v ČR – 45 % proti 37 %), stejně tomu je se studenty s nízkou intenzitou studia (obdobně v ČR – 46 % proti 33 % pro studenty s vysokou intenzitou studia) a se zpožděným přechodem na vysokou školu (v ČR 56 %), se studenty, kteří závisejí na vlastním příjmu, a se studenty, kterým je alespoň třicet let (v tomto případě to může být důsledkem skutečnosti, že se vrátili na vysokou školu, aby vystudovali obor, ve kterém již dříve pracovali).

Celkové týdenní časové vytížení studentů (tedy čas, věnovaný studiu – účast na výuce a samostatné studium – plus zaměstnání) přesahuje ve většině zkoumaných zemí 40 hodin. Jeho velikost i složení se liší podle toho, zda student bydlí s rodiči či nikoli. Pokud tomu tak je, v 8 zemích je zatížení menší než 40 hodin týdně (nejméně 37 hodin v ČR) a ve 2 zemích (Arménii a Polsku) přesahuje 60 hodin týdně. V téměř 70 % sledovaných zemí je největší položkou účast na výuce, v 6 zemích samostatné studium a ve 2 (Polsko a Estonsko) zaměstnání. Pokud studenti nebydlí s rodiči, je jejich časové zatížení ve všech zemích s výjimkou dvou (Estonska a Bosny a Hercegoviny) vyšší. Účast na výuce je pak nejvyšší položkou ve dvou třetinách zemí, v šesti to je samostatné studium a ve třech zemích – mezi ně ovšem patříme také my s Polskem a Maltou – je to placená práce.

Účast na výuce je vyšší u studentů bydlících s rodiči, samostatné studium je vyšší naopak u druhé skupiny, ale tyto rozdíly nejsou nijak zvlášť významné. Ve všech zemích kromě tří mají studenti, kteří nebydlí s rodiči, vyšší pracovní úvazky. Určitý vliv na to má také vzdělanostní úroveň rodiny. Časové zatížení studentů první generace je vyšší ve více než třech čtvrtinách zemí (rozdíl je však až na Maltu menší než 5 hodin týdně) a vyšší je také až na 4 země podíl zaměstnaných. V některých zemích se projevuje určitý vztah mezi podílem pracujících studentů a velikostí jejich pracovního úvazku: obojí hodnoty jsou vysoké (například v Polsku, na Maltě a v ČR), případně nízké (v Arménii, Bosně a Hercegovině a Litvě), ale v Německu a Dánsku je vysoký podíl pracujících studentů (nad 50 %) spojen s nízkým úvazkem (méně než 10 hodin týdně).

Odlišný je rovněž časový rozvrh studentů bakalářských a magisterských programů. Zatížení během studia nižšího cyklu se pohybuje od 34 hodin týdně ve Francii až po 62 hodin v Polsku (v ČR je poměrně vysoké, 48 hodin týdně), účast na výuce je jeho největší položkou v téměř dvou třetinách zemí, zaměstnání jen ve 3 zemích (ČR je s 23 hodinami druhá hned po Polsku). Zatížení na vyšším cyklu studia je ve třech čtvrtinách zemí větší, v 8 dokonce o více než 5 hodin týdně, naopak ve 3 zemích (Polsko, Rusko a Bosna a Hercegovina) je o více než 5 hodin menší. Účast na výuce je v průběhu magisterského studia podstatně menší, bakalářské studium převyšuje jen ve 4 zemích (Maďarsko, Slovensko, Bosna a Hercegovina a Francie). Ve více než polovině zemí nad výukou převažuje samostatné studium a ve více než ve třetině zemí jsou nejčastější pracovní aktivity. Věk silně ovlivňuje jak velikost, tak skladbu časového zatížení. Ve všech zemích jsou starší studenti v porovnání se studenty mladšími zatížení více (téměř v polovině zemí je tento rozdíl dokonce větší než 10 hodin týdně) a ve většině zemí také stráví nejméně o 10 hodin týdně více v práci. Ve dvou pětinách zemí to činí více než polovinu jejich celkového časového zatížení, v 9 zemích pracovní aktivity starších studentů přesahují 30 hodin (mezi nimi i ČR s vysokými 38 hodinami týdně).

Významným zjištěním zprávy je prokázaná závislost mezi rostoucím pracovním úvazkem a snižujícím se počtem hodin věnovaných studiu. Ve zkoumaných zemích stráví studenti, kteří nejsou zaměstnáni během studia, průměrně 38 hodin týdně studiem (z toho 20 hodin účastí na výuce a 18 hodin samostatným studiem). Práce při studiu pochopitelně zvyšuje celkové časové zatížení studentů, které se však jen částečně promítá do snížení rozsahu volného času, neboť vede také ke snížení času věnovanému studiu. Uvedené dopady se prohlubují se zvyšováním pracovního úvazku. Pokud je pracovní úvazek jen nízký, do 10 hodin týdně, snížení doby studia tolik neovlivňuje, pokud je však vyšší a zejména přesahuje-li 15 hodin týdně, podstatně snižuje dobu věnovanou studiu a omezuje především účast studentů na výuce (znázorněno je to v následujícím grafu).

Studenti s tak vysokým úvazkem by patrně dali přednost flexibilní výuce, ne-li přímo jiným formám studia, než je prezenční (tedy part-time místo full-time), což by jim umožnovalo lépe sladit požadavky obou aktivit. Problematika slaďování práce a studia vyžaduje systematický přístup a strukturální změny na více úrovních. Je třeba upravit i financování studia, které je dosud založeno na „tradiční definici“ studentů.

Tato kapitola zprávy je uzavírána konstatováním, že „zvýšená různorodost studentské populace vyžaduje přezkoumání existující struktury studia, systému podpory studentů a možností financování tak, aby odpovídaly potřebám a požadavkům velice rozdílných skupin studentů, které dnes navštěvují vysoké školy“.

A jak se studuje u nás?

Pro srovnání vývoje rozsahu času, který věnují studiu a práci vysokoškoláci v České republice, nemáme bohužel dost údajů, protože Česká republika se do výzkumu Eurostudent zapojila až od třetího kola v letech 2005–2008. Avšak již v rámci mezinárodního výzkumu absolventů vysokých škol CHEERS, který proběhl na konci 90. let, je v české závěrečné národní zprávě uvedeno, že dochází k trendovému posunu od studentů, kteří při studiu pracují, spíše ke studentům, kteří při práci studují. Zřejmé to bylo především při srovnání s 80. lety, kdy přímá výuka (většinou povinná) představovala ve vysokoškolském studiu zhruba 20–25 hodin týdně po dobu 15 týdnů v každém semestru.

Máme však údaje o celkovém počtu hodin, které studenti během výukového týdne věnují studiu a práci, z posledního šetření Eurostudent V (2012–2015), srovnatelné s ostatními evropskými zeměmi. A ty je třeba považovat přinejmenším za mimořádně varovné (viz následující graf).

Nejdůležitější samozřejmě je, že studenti českých vysokých škol věnují zdaleka nejméně celkového času studijním aktivitám ze všech studentů srovnávaných zemí, a to pouhých 25 hodin týdně, což je o více než 8 hodin méně, než činí průměr zkoumaných zemí (přes 33 hodin). Propast zeje především v samostatném studiu, kterému se studenti našich škol věnují pouhých 9,4 hodiny týdně, zatímco v průměru zkoumaných zemí to je 15,9 hodiny. Nízký je však také podíl přímé výuky, který u nás představuje 15,5 hodiny, což je o 2 hodiny méně než v průměru ostatních zemí.

Vysoká pracovní aktivita je sice zřejmým důvodem toho, jak málo studenti studují, není však jediným. Dokonce i celkový součet studijních a pracovních aktivit studentů na českých vysokých školách patří totiž mezi vůbec nejnižší, neboť společně se studenty ve Francii, Litvě a Dánsku nedosahuje ani 40 hodin týdně.

Zpracovali Jan Koucký a Jan Kovařovic

.

 

Mezinárodní výzkum studentů vysokých škol Eurostudent. Vysoké školství ve světě, 8.duben 2015

Kristina Hauschildt (ed.): EUROSTUDENT V 2012–2015. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe. Synopsis of Indicators. Bertelsmann Verlag 2015

Dominic Orr, Christoph Gwosc & Nicolai Netz: Eurostudent IV 2008–2011. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe. Synopsis of indicators. Final report. Bielefeld: W. Bertelsmann Verlag 2011

Dominic Orr, Klaus Schnitzer & Edgar Frackmann: Eurostudent III 2005–2008. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe. Synopsis of indicators. W. Bertelsmann Verlag GmbH & Co. KG, Bielefeld 2008

Klaus Schnitzer (ed.): Eurostudent Report 2005. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe. Synopsis of indicators. Poppdruck, Langenhagen 2005

Klaus Schnitzer (ed.): Eurostudent Report 2000. Social and Economic Conditions of Student Life in Europe. HIS Hochschul-Informations-System, Hannover 2002

Klaus Schnitzer (ed.): Eurostudent Report. Social and Economic Conditions of Student Life. HIS Hochschul-Informations-System, Hannover 1997

Advertisements

Napsat komentář

Filed under EU (organizace, celek/členské země), Studenti, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s