Proč v Německu školné zrušili a v Anglii ho zvyšují?

V posledních letech se stále více ozývají hlasy, které považují zavedení (a zvyšování) školného na vysokých školách za nezbytné, protože z veřejných zdrojů nelze zajistit dostatečné financování masového vysokého školství a otevřený přístup k vysokoškolskému vzdělání (viz například řadu článků o anglické vysokoškolské reformě, které monitor Vysoké školství ve světě uveřejnil). Německo se však vydalo opačnou cestou – krátce po zavedení školného v druhé polovině minulého desetiletí je opět zrušilo (viz také Bavorsko ruší školné nebo Vysokoškolská politika a německé volby 2013).

Na otázku, proč tomu tak je, hledá odpověď profesor Howard Hotson (University of Oxford, St Anne’s College), který se nejen věnuje intelektuálním dějinám raného novověku, ale také patří mezi největší kritiky anglické reformy vysokého školství a byl jedním z tvůrců dokumentu In Defence of Public Higher Education (viz také Obrana veřejného vysokého školství). V listopadu 2012 o obou tématech přednášel v Praze na Akademii věd a na Univerzitě Karlově. Jeho letošní polemický článek (či lépe tradiční anglický polemický esej) uveřejněný v Times Higher Education, z něhož přinášíme podstatný výtah, znovu připomíná, jak velký význam pro každé rozhodování má vždy místní kontext i předchozí vývoj. Žádné úspěšné řešení není možné jen tak přenášet odjinud, protože musí vyrůstat z místních podmínek.

Redakce Vysoké školství ve světě

Během minulých osmi let bylo ve většině starých spolkových zemí Německa zavedeno školné. Přesto bylo postupně v posledních letech ve všech těchto zemích zase zrušeno. To vyvolává řadu aktuálních otázek, které vrhají ostré světlo také na dnešní anglickou vysokoškolskou politiku.

Proč vlastně Německo školné zavádělo? Reformátoři navrhovali školné již od znovusjednocení Německa v roce 1990. Zpočátku tomu bránily kulturní rozdíly mezi východním a západním Německem, hlavní překážkou však byl spolkový zákon, jenž školné zakazoval ve shodě s ústavami spolkových zemí, které zaručovaly bezplatné vzdělávání. V roce 2005 však Spolkový ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že mírné poplatky spojené s cenově dostupnými půjčkami nejsou v rozporu s tímto ústavním ustanovením. Během dvou následujících let prošla většinou spolkových zemí vlna zákonů. Možnost přesunout část finanční zátěže na studenty byla neodolatelná, stejně jako nutkání napodobit změny probíhající v jiných spolkových zemích také proto, aby domácí univerzity nebyly hůře financované a veřejné rozpočty více napjaté než u sousedů.

Sedm z deseti starých spolkových zemí zavedlo v letech 2006–2007 školné, v Brémách tomu zabránilo jen soudní rozhodnutí. Pouze dvě země, Porýní-Falc a Šlesvicko-Holštýnsko, se této vlně zcela ubránily.

Pokud by zavedení školného vydrželo, politici by dnes tvrdili, že změny byly nevyhnutelné. Během jediného volebního období se však politika ve věci školného na vysokých školách zcela obrátila. V poslední spolkové zemi, kde školné přetrvalo až do letoška, Dolním Sasku, bylo zrušeno na konci letošního akademického roku.

Změna situace samozřejmě vyvolává druhou zajímavou otázku: co zastavilo tuto zdánlivě neporazitelnou sílu? Byly to občanské protesty. Například v Hesensku studenti masově protestovali, v rámci občanské iniciativy shromáždili na 70 tisíc podpisů a vládnoucí CDU, která v roce 2008 usilovala o znovuzvolení, na školné rychle změnila názor, aby zůstala u moci. Školné pak z jednotlivých spolkových zemí zmizelo téměř stejně rychle, jako se objevilo. Zemské vlády, které následovaly Hesensko a školné zrušily, zůstaly u moci, ty, které to odmítly, v příštích volbách propadly. Zvraty byly často dramatické. Konzervativní premiér Bavorska, ohrožený referendem o školném, přinutil svého koaličního partnera liberální FDP k souhlasu se zrušením školného (viz Bavorsko ruší školné). Díky tomu volby v září 2013 přežil, ale nikoli jeho koaliční partner, který šel do voleb s tím, že školné obnoví. Krátký německý experiment se školným tedy skončil.

Německý politický příběh ovšem vyvolává další zásadní otázky. Proč němečtí voliči reagovali tak silně na zavedení ročního školného ve výši jeden tisíc €? A proč měla jejich reakce tak silnou odezvu v politické sféře? V zimě roku 2010 byly protesty anglických studentů proti zvýšení školného (na 9 tisíc £, tedy asi 11–12krát více) v rozsahu po celou generaci nevídaném vládou v podstatě ignorovány. Proč byl v Německu tlak společnosti účinnější? Odpovědi na tyto otázky vyžadují mnohem širší historický záběr, protože v konečném důsledku tkví v téměř sedmsetleté historii vysokých škol a v politickém zeměpisu Německa.

Po většinu svých dějin mělo Německo federativní strukturu. Od konce 14. století mnoho předních knížat Svaté říše římské chtělo mít vlastní univerzitu, nejen pro prestiž s tím spojenou, ale také pro přípravu loajálních úředníků a duchovních bez toho, že by se ze země odčerpávaly prostředky jejich poddaných. Tuto tendenci ještě zesílila reformace: po ní muselo být duchovenstvo připravováno v přesném místním úzu teologie a církevní politiky. V roce 1630 se Německo pyšnilo dvěma tucty univerzit a dalšími dvěma tucty nejrůznějších vysokoškolských institucí na nižší úrovni. V této hustě zaplněné krajině nejstarší univerzita v žádném případě neznamenala tu nejlepší. Naopak univerzitní reformy prosazovaly nové univerzity: Wittenberg, Halle, Göttingen, Bonn a Berlín (Humboldtova univerzita), abychom jmenovali alespoň některé. Stručně řečeno, v době, kdy byla v roce 1826 založena třetí anglická univerzita (University College London), bylo Německo již několik staletí poseto tucty uznávaných institucí, k nimž místní obyvatelé cítili hrdost, sounáležitost a měli také určitý nárok. Když byl tedy otevřený přístup k těmto místním zdrojům kulturní identity a sociálně ekonomického rozvoje ohrožen uplatňováním tržních principů a zaváděním školného, místní lidé to odmítli.

Politické rozdělení Německa stálo za tím, že jejich hlasy bylo slyšet. Po konci Třetí říše se Německo vrátilo ke spolkové struktuře. Vzdělávání se opět stalo jednou z hlavních odpovědností jednotlivých spolkových zemí. Vysoké školy tedy mají významnou roli v místní politice, kde si politici nemohou dovolit ignorovat názory místních lidí. Takže zatímco dlouhá tradice místních univerzit zaručila, že lidé mají poměrně vyhraněné názory na poskytování vysokoškolského vzdělávání z veřejných prostředků, německý spolkový systém vlády a řízení vysokého školství zaručil, že se jejich názory braly v úvahu. Význam decentralizované moci a demokracie na jedné straně a místní identita a sounáležitost s vysokými školami na straně druhé byly nakonec dostatečně vlivné, aby převážily nad neoliberální (tržními) záměry německých politiků.

Anglickému čtenáři může toto propojení vlivu místních univerzit a místní politiky na zrušení zdánlivě nevyhnutelného školného připadat jako příběh z jiného světa. Přitom ale tytéž síly dosáhly před deseti lety stejného výsledku ve Skotsku, tedy mnohem blíže k Anglii. V letech mezi 1412 až 1582 tato malá a řídce osídlená země založila na svém území pět samostatných univerzit – přepočteno na jednoho obyvatele je to více, než v kterékoliv jiné evropské zemi. I po sloučení dvou vysokých škol v Aberdeenu v roce 1860 zůstalo Skotsko poseté starobylými univerzitami, jež jsou zdrojem místní hrdosti a identity. Jestliže Německo je zemí Dichter und Denker (básníků a myslitelů), pak Skotsko je domovem „demokratického intelektu“ a „lad o’pairts“ (chudé, ale chytré mládeže). Když byla v květnu 1999 kontrola nad skotským vysokým školstvím převedena z Westminsteru do Holyroodu, jedním z prvních opatření nového skotského parlamentu byla revize školného (v té době ve výši jeden tisíc £ ročně), zavedeného v celé Velké Británii v roce 1998. Ve Skotsku bylo školné nahrazeno jednorázovým poplatkem absolventů (ve výši 2 tisíce £), který však byl za další dva roky úplně zrušen.

Anglický případ je naprosto odlišný od německého. I zde je hlavním klíčem geografie. Částečně díky své ostrovní poloze se Anglie brzy sjednotila a vytvořila v porovnání s ostatními velkými evropskými zeměmi zdaleka nejjednotnější systém vysokého školství. Dvě univerzity, Oxford a Cambridge, měly před ostatními univerzitami náskok 600 let, kdy shromažďovaly historické asociace, prestiž, budovy, finanční zdroje, univerzitní strukturu složenou z jednotlivých kolejí a jedinečný pedagogický systém, což je zcela odlišuje od všech jiných vysokých škol. V Anglii tedy neexistuje řada starobylých místních univerzit, které by byly těžištěm kulturní identity a aspirací. Angličané mohou jen stěží mluvit o ostatních vysokých školách a nepoužít přitom vágně znevažující označení jako „provinční“, „red-brick“ (z červených cihel z viktoriánské doby) nebo „plate glass“ (prosklené, z poloviny 20. století) či „bývalé polytechniky“.

Důsledky tohoto historického dědictví pro anglický vzdělávací systém jsou hluboké, nezaměnitelné a většinou spíše politováníhodné. Podle OECD má z velkých vysokoškolských systémů na světě Anglie (hned po USA) ten nejvíce stratifikovaný, má nejvíce extravagantní a rychle rostoucí elitní soukromé školství a patří mezi země s nejvíce nerovnoměrným rozdělením příležitostí, bohatství a příjmů a také s jednou v rozvinutém světě z nejnižších úrovní sociální mobility. A tyto problémy jsou nyní umocněny zdaleka nejvyšším školným ve veřejném vysokoškolském systému na světě. Řízení vysokého školství na regionální úrovni neexistuje. Když chybí domácí základ pro porovnávání různých systémů vysokého školství, vzdělávací politika se utváří na základě abstraktních, spekulativních a nakonec ideologických důvodů. Na národní úrovni vysoké školy zdaleka nepatří mezi špičkové vládní priority. Výsledkem je demokratický deficit, ve kterém politici sebevědomě uskutečňují radikální politické změny bez jasného volebního mandátu, a i když je veřejnost odmítla, nemají obavy z účinného odporu a celý sektor je manipulován lobováním a zvláštními zájmy.

Před všeobecnými volbami v roce 2010 se labouristé a konzervativci dohodli, že téma vysokého školství nechají stranou. A po volbách liberální demokraté (se kterými konzervativci vytvořili koalici) zásadně porušili svůj nejvýznamnější předvolební slib: úplné zrušení školného na vysokých školách. Žádná strana neměla demokratický mandát pro radikální změny, přesto však ani jedna nebyla připravena odporovat prosazovaným změnám: konzervativci, protože z principu uplatňují tržní řešení, labouristé, protože byli odpovědni za ekonomickou krizi, která poskytla záminku pro změny, a liberální demokraté, protože jejich přístup k plnění tohoto slibu je neslavně znám. Pokud se změny prosazené v tomto volebním období udrží i v tom dalším, mohou být nezvratné.

Angličtí politici trvají na tom, že jsou pouze realisté, že financování vysokého školství z veřejných zdrojů je finančně neudržitelné a že zbytek světa bude nakonec nucen napodobit jejich odvážné reformy. Přesto skandinávské země stejně jako Německo mají velmi kvalitní a efektivní masové vysokoškolské systémy bez školného. Nizozemsko a Švýcarsko sice mají školné, ale jen zcela nepatrné proti anglickému. Jak se tedy v ekonomicky nejzdravějších a nejúspěšnějších zemích Evropy udržuje toto údajně neudržitelné uspořádání?

V této souvislosti je velmi poučné porovnat nedávný ekonomický vývoj Británie a Německa. Před třiceti lety Británie vsadila svou ekonomickou budoucnost na teorie znalostní ekonomiky. Politici tvrdili, že nemá smysl pokoušet se v Británii uchovat pracovní místa v průmyslu; daleko lepší je přizpůsobit se nové realitě a vybudovat nový model postindustriální ekonomiky. Po celá desetiletí se anglo-americká aliance dívala na Německo svrchu a chlubila se, že našla novou cestu k růstu. Prasknutí americké hypoteční bubliny v roce 2007, dramatické problémy mezinárodního finančního systému a následná ekonomická krize však vedly k tomu, že Británie začala pracně „ekonomiku nově vyvažovat“, tedy reindustrializovat podle německého modelu.

Německým cílem je zachovat poměrně rovné podmínky v přístupu k vysokoškolskému vzdělání, neboť rovnost vzdělávacích příležitostí prospívá zemi ekonomicky tím, že se rozvíjí talent a odměňuje práci všech studentů bez ohledu na jejich rodinné zázemí. Dosahuje se toho tím, že se vysoké školství hradí z veřejných zdrojů – prostřednictvím progresivního všeobecného zdanění – a prostředky se mezi vysokoškolské instituce rozdělují poměrně rovnoměrně. Německý postup je založen na dlouholetých zkušenostech a Němci se také rozhodli zachovat osvědčený systém, na kterém podle nich závisí jejich současná široce založená prosperita.

Anglické řešení je sebevědomě radikální a vysoce spekulativní: angličtí politici provádějí experiment na jednom ze světově nejuznávanějších vysokoškolských systémů, aniž by nejprve prostudovali bohaté empirické důkazy, že jejich klíčové ideologické předpoklady mohou být chybné. Angličané by si měli znovu rozpomenout a osvojit hodnoty pravého konzervatismu, obezřetného empirismu a své tradiční averze k ideologicky prosazovanému radikalismu.

Cílem anglické vysokoškolské reformy je zvýšení nerovností mezi vysokými školami tím, že se ještě více koncentrují zdroje do nejvyšší vrstvy elitních výzkumných univerzit. To ovšem bude motivovat stále větší investice bohatých rodičů do soukromých středních škol, které zvýhodňují přístup do těchto elitních institucí. Takže konečným výsledkem bude rozdělování lukrativních vzdělávacích certifikátů v závislosti na bohatství.

Angličtí politici tvrdí, že je marné pokoušet se zachovat přímou podporu vysokého školství z veřejných prostředků, mnohem lepší je přizpůsobit se nové realitě a vybudovat tržní vysokoškolský systém podle nového modelu. Také Němci o tom uvažovali, ale nakonec to odmítli. Německá vysokoškolská politika je aktem víry v budoucnost, v níž se široce sdílí příležitosti i prosperita. Anglická vysokoškolská politika je krokem, v němž bohatí halí upevňování svých výhod do jazyka „soutěže“, v níž jsou však sami favoritem, a „volby“, kterou ale mohou využít jen vítězové.

Zpracovali Jan Koucký a Jan Kovařovic

.

 

Howard Hotson: Germany’s great tuition fees U-turn. Times Higher Education, 12 February 2014

Vysokoškolská politika a německé volby 2013. Vysoké školství ve světě, 20. září 2013

Bavorsko ruší školné. Vysoké školství ve světě, 11. březen 2013

Obrana veřejného vysokého školství. Vysoké školství ve světě, 24. květen 2012

Obhajoba vládní vysokoškolské reformy v Anglii. Vysoké školství ve světě, 19. březen 2013

Britský ministr vysokého školství a vědy David Willetts odstoupil. Vysoké školství ve světě, 5. srpen 2014

Advertisements

Napsat komentář

Filed under Anglie, Financování, Německo, Politika & VŠ, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s