Je mezinárodní mobilita studentů skutečně povinná?

Obvykle je zajímavé (a mnohdy i prospěšné) si přečíst lehce provokativní zpochybnění některé obecně uznávané pravdy, zejména tehdy, jestliže se stala jedním z úhelných kamenů dnešní vzdělávací politiky naprosté většiny evropských zemí. Platí to i o tentokrát téměř doslova přeloženém článku z University World News, jehož autorem je Bernd Wachter, jedna z evropských autorit na téma internacionalizace vysokého školství, ředitel ACA (Academic Cooperation Association), evropské asociace národních organizací pro internacionalizaci a současně think tanku v otázkách týkajících se mezinárodní dimenze vysokého školství.

Redakce Vysoké školství ve světě

Zaujetí, s nímž se v Evropě diskutuje o mezinárodní mobilitě studentů, občas hraničí s fanatismem. Mnohem více však potřebujeme racionální diskusi o jednotlivých problémech, vycházející z ověřených dat o důsledcích různých typů mobility. Předkládaný článek se zabývá některými mýty, které se v debatě na toto téma tradují, a oblibu mi určitě nezíská. Abyste mne nepochopili špatně, již předem upozorňuji, že sám jsem po téměř celý život šťastně mobilní a že mezinárodní akademickou mobilitu podporuji, avšak s určitou mírou skepticismu.

V první řadě musím zdůraznit, že mobilita studentů jako taková neexistuje. Existují různé formy mobility – proto o nich mluvím v množném čísle – za nimiž stojí různé síly a záměry. Za prvé existuje diplomová mobilita (degree mobility), která představuje absolvování uceleného studijního programu a získání vysokoškolského diplomu na zahraniční škole. Za druhé existuje kreditní mobilita (credit mobility), která představuje absolvování jen části studia, například půl roku nebo rok v rámci programu Erasmus.

Diplomová mobilita má častěji podobu „vertikální“; probíhá ze zemí s kvalitativně i kvantitativně nižší úrovní vzdělávání (vysokého školství) do zemí, kde je tato úroveň vyšší. Kreditní mobilita má obvykle spíše „horizontální“ podobu; probíhá mezi zeměmi s podobnou kvalitou vysokého školství. Za kreditní mobilitou se obvykle skrývá přání získat jazykově a kulturně odlišnou zkušenost, či jak trefně řekl německý sociolog Ulrich Teichler, „učit se z jinakosti“. Motorem diplomové mobility je snaha získat lepší vzdělání, než nabízí domácí systém. Mezinárodní rozměr této mobility je však pouze náhodným vedlejším produktem, nikoliv něčím, oč student aktivně usiluje. Snad i těchto několik poznámek postačí, aby bylo jasné, že o mobilitě nelze činit generalizovaná prohlášení. A přitom přesně to se v diskusi o mobilitě děje neustále.

Rostoucí počty?

Z toho, co se píše a říká o mobilitě studentů, bychom mohli dojít k přesvědčení, že mezinárodní mobilita se neustále zvyšuje. Je tomu skutečně tak? Ano i ne. V roce 1975 studovalo v zahraničí 800 tisíc studentů, v roce 2011 jich bylo 4,3 milionu. Závratný vývoj? V absolutních číslech jistě, relativně však sotva. Počet vysokoškoláků na celém světě se totiž zvýšil zhruba ve stejném poměru, procento těch, kteří studují v zahraničí, je globálně stále velmi nízké – asi 2 % ze všech vysokoškolských studentů. V Evropě je podíl zahraničních studentů, kteří zde absolvují celé studium (tedy diplomová mobilita), trochu vyšší – přibližně 4 %. Za tímto údajem se však skrývají obrovské rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Pokud bychom nepočítali tradičně velké „dovozce“ – jako je Velká Británie, Německo a Francie – byla by na tom Evropa jako celek znatelně hůř. Věnujeme tedy značnou pozornost něčemu, co z hlediska rozsahu vůbec tak významné není.

Pokud jde o kreditní mobilitu, máme k dispozici mnohem méně dat, která navíc nejsou zdaleka tak spolehlivá jako v případě diplomové mobility. Známe čísla z grantových programů, jako je Erasmus nebo jeho některé obdoby na národní úrovni. Je to však všechno, nebo je ještě na světě spousta těch, kteří „jedou na vlastní pěst“ (tzv. freemovers)? Odpověď na tuto otázku neznáme. Víme však jistě, že kreditní mobilita je podstatně nižší než diplomová mobilita. To je docela výmluvné (a možná i nepříjemné) zjištění, protože diskuse v kontinentální Evropě se většinou týká právě kreditní mobility. Opět své analytické schopnosti zaměřujeme na „menšinovou záležitost“.

Posilování mobility je zejména v Evropě jedním z hlavních cílů vzdělávací politiky. Platí to pro vlády jednotlivých zemí i pro celou Evropskou unii, ba i pro celý Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (EHEA či „Boloňský prostor“). Na svém posledním zasedání v roce 2011 oznámili ministři školství zemí zapojených do Boloňského procesu, že jejich cílem je zvýšit míru výjezdní mobility (diplomové i kreditní) do roku 2020 o 20%. Evropská unie vzápětí vyhlásila stejný cíl. Některé země, mezi nimi například Německa a Rakouska, si daly za cíl zvýšit podíl studentů odjíždějících studovat do zahraničí dokonce na 50 % ze všech domácích studentů.

Mobilita je prostě in. Alespoň pokud jde o politický diskurs. Některé země se ke svému cíli blíží nebo už jej překročily. Nejnápadnějším příkladem je Kypr, kde většina tamních občanů studuje v zahraničí (diplomová mobilita). Jde však o mobilitu vynucenou, protože nabídka vysokoškolského vzdělávání na ostrově zatím ani zdaleka nedokáže pokrýt poptávku. Německo, které představuje „normálnější“ příklad, se blíží 20 %, což je ovšem mnohem méně než vytyčených 50 %.

Mobilita jako povinnost

Proč se evropské vlády tak zahleděly do mobility a stanovují si tak vysoké (a často nedosažitelné) cíle? Mobilita má nepochybně řadu přínosů (postupně se jim budu věnovat), vidím ale i další důvod. Domnívám se, že evropští tvůrci politiky na podporu mobility vycházejí z antropologického předpokladu, že totiž vysokoškolští studenti tíhnou ke studiu v zahraničí ze své podstaty. Pokud pak žádné studijní cesty nerealizují, mohou mít k tomu pouze dva důvody. Buď jim stojí v cestě nepřekonatelné překážky, jako například nedostatek peněz, nejisté uznání výsledků studia při návratu či jazykový deficit, nebo trpí mírnou mentální poruchou, kterou bychom mohli označit jako rezistence vůči mobilitě. Mobilita se stala „povinnou“, takže například švédský student medicíny na Karolinska Institutet – instituci, která uděluje Nobelovu cenu za lékařství – musí trpět pocitem viny, když nestráví alespoň semestr nebo raději celý rok na „tuctovější“ škole v nějaké jiné zemi.

Mobilita má ovšem také své jednoznačné přínosy. Za prvé se může zvýšit kvalita studia, zejména v případě diplomové mobility, kdy studenti ze zemí, které své vysoké školství teprve rozvíjejí, odcházejí studovat do zemí s vyspělým vysokoškolským systémem. V pořádku. Až na to, že takový příliv studentů může vyschnout, když si rozvojové země vybudují svou vlastní dostatečnou (kvalitní) kapacitu.

Za druhé jazykové dovednosti. Ty jistě nelze zpochybnit, i když se cizímu jazyku člověk naučí i jinak než jen na studijním pobytu (a také se to děje). Totéž platí pro interkulturní vzdělávání. Studiem v zahraničí určitě získáme povědomí o různých kulturách, ale existují i příklady, kdy interkulturní komunikace utrpěla těžkou ránu v důsledku nepříjemných zkušeností během zahraničního pobytu. Mnohem důležitější je, že setkávání představitelů různých kultur není zdaleka omezeno na akademické prostředí. Dcera jednoho mého přítele během pouhých tří let chodila s Polákem, Norem a Portugalcem. Ve srovnání s běžným studijním pobytem šlo bezpochyby o mnohem intenzívnější (jazykově i kulturně) zážitky. Z těchto důvodů by se i dalo zažádat o veřejné prostředky na podporu mezinárodních seznamek. Nový program podpor, který mám na mysli, se může jmenovat „Románek s Erasmem“.

Zaměstnatelnost

Jaké jsou další důvody, proč podporovat mezinárodní mobilitu studentů? Lepší zaměstnatelnost absolventů, zejména na mezinárodním trhu práce. To je jistě významný argument, i když nedávné studie o profesních dopadech studia v zahraničí poukazují na „klesající návratnost“ mobility a na téměř žádné rozdíly ve výši platu pět let po absolvování mezi absolventy, kteří byli nebo nebyli během studia mobilní. Jedním z důvodů může být fakt, že studium v zahraničí je dnes mnohem běžnější než před třiceti lety a ztrácí tak svou výjimečnost.

Často se také poukazuje na to, že zahraniční studenti magisterských a doktorských programů udrží evropská „znalostní odvětví“ nad vodou, i když se již brzy zhorší demografická situace a výrazně ubude mladých lidí přecházejících ze vzdělávání do práce. Úvaha je to správná, ale předpokládá, že studenti zůstanou ve svých hostitelských zemích a budou pro ně pracovat. Některé evropské země dnes také otevřeně propagují mobilitu coby podporu „migrace kvalifikovaných pracovníků“. Přitom ještě před několika lety bylo toto téma ve většině Evropy politické tabu. Bezpochyby potřebujeme „příliv mozků“, aby však mohl být někde zisk, musí být jinde ztráta (jde o tzv. hru s nulovým součtem). Politicky motivované přejmenování „odlivu mozků“ na „cirkulaci mozků“ není ničím jiným než jazykovým trankvilizérem, utišujícím prostředkem. A nelze mít všechno.

Znovu opakuji, že podporuji mezinárodní mobilitu studentů. Z mobility se však stala mantra; ti, kdo ji podporují, často argumentují jako nějaké náboženské seskupení. Mobilita je nám předkládána jako naprostá nezbytnost. To má však svá rizika, a abychom se jednoho dne neprobudili a nezjistili, že jsme z vaničky s vodou vylili i dítě, potřebujeme mnohem racionálnější diskusi. Diskusi, která bude stavět na důkazech, empirických faktech, datech a studiích důsledku různých „mobilit“.

Nemluvím o „policy-based evidence“, ale o skutečně nestranném zkoumání. Jako příklad i první tip bych doporučil poslední studie Asociace pro akademickou spolupráci (Academic Cooperation Association – ACA)Mapování mobility v evropském vysokém školství (Mapping Mobility in European Higher Education) z roku 2011 (pozn.: zpravodaj Vysoké školství ve světě o této rozsáhlé zprávě již referoval, viz V mobilitě studentů je Evropa na špičce – navzdory nepříliš koncepčnímu přístupu), Evropské a národní politiky akademické mobility (European and National Policies for Academic Mobility. Linking rhetoric, practice and mobility trends)roku 2012 a Okénka mobility (Mobility Windows. From Concept to Practice) z roku 2013.

Ale v práci na tématu je třeba pokračovat a naše poznání posunout ještě dále.

Autor článku, Bernd Wachter, se přímo podílel na řadě studií, které ACA zpracovává a vydává, většinou s podporou nebo přímo na zakázku Evropské komise. Během posledních patnácti let (1999–2013) jich bylo publikováno již více než dvacet a je možné si je bezplatně stáhnout na webové stránce ACA (ACA Papers on International Cooperation in Education).

Zpracovali Jan Koucký a Jan Kovařovic

.

 

Bernd Wachter: Questioning the student mobility imperative. 14 March 2014, University World News, Issue 311

V mobilitě studentů je Evropa na špičce – navzdory nepříliš koncepčnímu přístupu. Vysoké školství ve světě, 9. květen 2012

ACA Papers on International Cooperation in Education

Advertisements

Napsat komentář

Filed under EU (organizace, celek/členské země), Internacionalizace, Jiné evropské země, Studenti, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s