Kdo zaplatí expanzi vysokého školství aneb Robbinsova zpráva a školné

Současný britský ministr pro vysoké školy a vědu David Willetts připravil se svým týmem letos na podzim k padesátiletému výročí vydání Robbinsovy zprávy o stavu a dalším vývoji britského vysokého školství (Higher Education. Report of the Committee appointed by the Prime Minister under the Chairmanship of Lord Robbins 1961–63) studii Robbins Revisited: Bigger and better higher education. Vysoké školství ve světě přineslo již dva články k Robbinsově zprávě, které byly zaměřené na expanzi britského vysokého školství a na důsledky, které měla pro výuku a pro kvalitu studia. Dnešní článek se však snaží odpovědět na důležitou otázku, kterou klade ministr, totiž jak uhradit náklady na vysoké školství. Robbinsova zpráva se k tomuto tématu ještě příliš nevyjadřovala, David Wiletts však ve své studii dovozuje, že současná vládní politika – zejména nedávné razantní zvýšení školného – je pokračováním a dovršením celého dosavadního vývoje. Nejprve však věnuje pozornost tomu, jaké přínosy má vysokoškolské studium, kdo z nich má prospěch a jak se na to díval Robbins.

Redakce Vysoké školství ve světě

Otázka, jaké jsou přínosy studia na vysoké škole a kdo z nich má prospěch, je základní; na jejím zodpovězení jsou založeny – tehdy i nyní – další úvahy, jak hradit stále rostoucí náklady na expandující vysokoškolský sektor. V tomto ohledu Robbinsova zpráva vyvažovala utilitární přínosy s odkazy na základní hodnoty, propojovala přínos vyšší kvalifikace a produktivity práce s inherentní hodnotou vysokoškolského studia jako součásti výchovy občana.

Před padesáti lety však pro tato tvrzení chyběly jasné důkazy. Považovalo se za nemožné stanovit, jaká bude ekonomická návratnost studia pro jednotlivce po expanzi vysokého školství. Někteří odborníci se domnívali, že prudce poklesne, jiní to naopak nepovažovali za příliš pravděpodobné. Trochu jasnější se zdály být přínosy vysokoškolského vzdělání pro společnost, ale i ty byly jen velmi obecné.

Během uplynulých padesáti let se ovšem podstatně zdokonalila metodologie zjišťování ekonomických výnosů vzdělání (především díky ekonomickým a sociologickým studiím lidského kapitálu – viz například práce Garyho Beckera, Jacoba Mincera, George Psacharopoulose nebo Erica Hanusheka) a navíc jsou k dispozici i potřebná data. Expanze vysokého školství nezmenšila jeho ekonomický přínos ani pro jedince (celoživotní příjem vysokoškoláka je oproti středoškolákovi vyšší o více než 100 tisíc £; podle posledních studií to je 168 tisíc £ pro muže a 252 tisíce £ pro ženy), ani pro společnost (vyšší daně vysokoškoláků, růst produktivity a flexibility, nižší náklady na sociální politiku, zdravotnictví a kriminalitu; pro muže to je 260 tisíc £ a pro ženy 315 tisíc £). Jiná data uvádějí, že asi 20 % ekonomického růstu v letech 1982–2005 je důsledkem vyššího podílu kvalifikace na vysokoškolské úrovni. Jestliže se uvažují i nepřímé přínosy na základě ekonometrické analýzy, podle níž zvýšení podílu vysokoškoláků v celkové pracovní síle o 1 % zvyšuje dlouhodobou produktivitu o 0,2–0,5 %, pak to z jedné třetiny vysvětluje celkové zvýšení produktivity práce v Británii v letech 1995–2005.

Mnohem více údajů dnes existuje i o přínosech neekonomické povahy. V celém rozvinutém světě platí, že vysokoškoláci častěji chodí k volbám a jsou členy dobrovolnických organizací, jsou tolerantnější, méně trpí depresemi, méně kouří a pijí, jsou méně náchylní ke kriminalitě a žijí déle. Přehled přínosů pro jednotlivce i pro společnost, ekonomických i neekonomických, letos přinesl Deparment for Business, Innovation and Skills (viz následující schéma).

Přestože Robbinsem navrhované trojnásobné zvýšení počtu studentů během deseti let znamenalo dvakrát vyšší náklady na vysoké školství, byla Robbinsova zpráva přijata druhý den po předložení. Bezpochyby k tomu přispěla i skutečnost, že následující rok byl volební. U dvou jiných důležitých zpráv o vývoji vysokého školství, Dearingovy v roce 1997 a Browneovy v roce 2010, bylo načasování odlišné. Byly vydány až po volbách a pro vládu tak bylo mnohem snadnější realizovat jejich doporučení: zavést (od roku 1998) respektive podstatně zvýšit (od roku 2012) školné. Ovšem již za Robbinse ministerstvo financí požadovalo zpřísnit podmínky pro udělování studijní podpory, aby „se otevřela cesta pro zavedení studentských půjček“.

Následující labouristická vláda Harolda Wilsona v letech 1964–70 o půjčkách uvažovala a v roce 1969 je dokonce konzultovala s vysokými školami. Ale po volbách 1970 nová ministryně školství Margaret Thatcherová celý koncept půjček zavrhla. Až jako premiérka realizovala v roce 1990 (svou poslední) sociální reformu, kterou omezila výši podpory na studium a zavedla jako její doplněk a částečnou náhradu půjčky na krytí životních nákladů. V roce 1997 Dearingova zpráva doporučila zavedení školného a studentských půjček, což následující rok labouristická vláda realizovala. V roce 2006 pak bylo školné zvýšeno z 1 000 £ na 3 000 £, a to opět za vlády labouristů. Od roku 2012 pak současná konzervativní vláda na základě Browneovy zprávy zvýšila strop školného na 9 000 £.

Přínosy vysokoškolského vzdělání: společenské a individuální, ekonomické a neekonomické

Robbinsova zpráva problém, kdo zaplatí expanzi vysokého školství, ještě příliš neřešila. V celé zprávě, která má téměř 300 stránek, je jich jen 17 věnováno financování. Model financování byl řešen o tři roky dříve Andersonovou komisí (její předseda byl také členem Robbinsovy komise) a na základě její zprávy byl v roce 1962 zaveden celostátní systém podpory studentů. Nicméně řada ekonomů již tehdy komisi navrhovala, aby část nákladů byla přenesena na studenty. Návrh, který předložil ekonom A. R. Prest, byl dokonce velmi podobný dnešnímu systému.

Ve svém hodnocení uvedla komise nejprve dva důvody pro zavedení půjček. Za prvé je dnes finanční břemeno nespravedlivě rozloženo, „studijní podpora, která v budoucnu zajistí příjemci vyšší příjmy, pochází z daní, které platí i ti, kteří mají příjmy nižší“, a za druhé „studenti pobírající podporu někdy považují své privilegium za dané a z toho může vyplývat nedostatečný pocit závazku a nezbytnosti pracovat, naopak studenti financovaní půjčkou budou pravděpodobně cítit větší osobní zodpovědnost.“

Pak ovšem komise uvedla i dva opačné argumenty. Prvním z nich byla obava, že „vztah mezi vysokoškolským vzděláním a příjmy může být přeceňován“. To je ovšem ve skutečnosti spíše argumentem pro to, aby půjčky byly spláceny v závislosti na výši příjmu, tedy pouze tehdy, převyšuje-li příjem absolventa průměrný celostátní příjem. Druhým byly obavy, jaký to bude mít dopad na mladé lidi, „jestliže po skončení školy budou zatížení dluhem“, a na rodiče, kteří budou „posíleni v přesvědčení, že dcery nemají stejné právo studovat jako synové“.

Komise nakonec nenavrhla okamžité zavedení studentských půjček, ale nevylučovala to v budoucnosti: „Až zvyk jít studovat více zakoření, pak argumenty spravedlnosti v rozdělení nákladů a zvýšené osobní odpovědnosti mohou mít větší váhu a vést k určitým experimentům v tomto směru“. Komise dokonce podle zápisů z jednání téměř přijala formulaci, že „půjčky se mohou stát přijatelnými asi za deset let“.

Rok po publikování řekl Robbins v přednášce na Harvardově univerzitě, že jak se bude zvětšovat břemeno financování vysokého školství, tak se může změnit náš postoj a studijní podpora se do značné míry nahradí půjčkami. A ve své knize Higher Education Revisited z roku 1980 dokonce uvedl, že osobně lituje, že dostatečně neocenil výhody Prestova návrhu a že sám je jednoznačně proti politice podpor, ovšem že „poválečné mýty o bezedné státní pokladně mají tuhý život“.

Jak uvádí David Willetts, přestože dnešní vláda musí řešit vážné finanční problémy, dokázala se vyhnout školnému hrazeného již během studia a ještě snížit náklady placené z daní. Přitom náklady na výuku stále rostou, z 8 miliard £ (v roce 2012–13) na téměř 9 miliard £ (v roce 2014–15). Podle vyjádření Andrease Schleichera z OECD je Anglie „první zemí, která realizovala udržitelný způsob financování vysokého školství“. Alternativou ke školnému bylo buď zmenšit náklady na studenta, což by nepochybně poškodilo kvalitu vzdělávání, tak jak tomu bylo v minulosti, anebo snížit podíl těch, kteří vstupují na vysokou školu. Robbinsův princip je dnes stejně aktuální jako před padesáti lety. Je proto rozumné, aby náklady hradili především absolventi s vyššími platy, ne studenti. To byla logika půjček na životní náklady zavedených v roce 1990 i reforem Tonyho Blaira z roku 2006, který zrušil školné placené během studia zavedené v roce 1998, ale zato podstatně zvýšil školné, splácené absolventy v závislosti na výši jejich příjmů.

Wiletts dále argumentuje, že podíl absolventů vysokých škol na hrazení celkových nákladů na vysokoškolské studium vzrostl v současnosti (od roku 2012) ze 40 % na 60 % a z daní je tedy hrazeno již jen 40 % nákladů. Přes nedávné zvýšení školného stoupl podíl osmnáctiletých anglických uchazečů z kvintilu těch nejvíce znevýhodněných až na 19,8 %, což je nejvyšší dosud dosaženou hodnotou. Letos se také na vysoké školy hlásilo více osmnáctiletých uchazečů než kdykoli předtím. A také největší podíl se jich dostal na tu instituci, kterou si zvolili na prvním místě.

David Willetts si uvědomuje, že „zvýšení školného je kontroverzní záležitostí. Jestliže se však vysoké školství má řádně a udržitelně financovat a jestliže věříme ve svět, který Robbins nastínil, v němž příležitost proměnit a zlepšit svůj život vzděláním mají všichni, ne jen někteří, školné muselo být zavedeno. A je zcela zřejmé, že odpovídá vývoji Robbinsova myšlení.“

A jak uzavírá svou studii, „za všechno se musí platit. Národní systém podpory studentů byl vytvořen na základě Andersonovy zprávy z roku 1960. Robbins ještě mohl využít tento mechanismus a předpokládat, že podporu studentů ufinancuje i po expanzi jejich počtu. Podle Andersona podporu dostával každý, kdo studuje, podle Robbinse má studovat každý, kdo je toho schopný, ale teprve poté se vzalo v úvahu, co to bude stát. Aby to bylo možné uhradit, Robbins uvažoval o půjčkách splácených procentním podílem až z budoucích příjmů. Rozhodl se však nejít touto cestou, protože se obával, že pozitivní postoje ke studiu na vysoké škole ještě nejsou ve společnosti dostatečně rozšířeny, zvláště mezi dívkami. Později své opatrnosti stále více litoval. Nakonec jsme po více než čtyřiceti letech dospěli k modelu financování, který je velmi blízký tomu, jemuž Robbins dával přednost. Na závěr by se mohlo říci, že všechny tři hlavní (britské) politické strany se v této otázce chovaly tak, jak to Churchill řekl o Američanech, totiž že „nakonec udělají tu správnou věc, ale až poté, co se vyčerpaly všechny jiné možnosti“.

Zpracovali Jan Koucký a Jan Kovařovic

.

 

David Willetts: Robbins Revisited: Bigger and better higher education. Social Market Foundation, October 2013

Higher Education. Report of the Committee appointed by the Prime Minister under the Chairmanship of Lord Robbins 1961–63. London: Her Majesty’s Stationery Office 1963

Robbinsova zpráva a britské vysoké školství. Vysoké školství ve světě, 28. listopadu 2013

Důsledky expanze pro vzdělávací funkci vysokého školství. Vysoké školství ve světě, 29. listopadu 2013

Advertisements

1 komentář

Filed under Politika & VŠ, Spojené království, Všechny články

One response to “Kdo zaplatí expanzi vysokého školství aneb Robbinsova zpráva a školné

  1. Ježek

    Děkuji za obsažný a svěže formulovaný článek. Náš problém je v tom, že na podobné pokusy máme vštšinou jen měsíce času. Přesvědčivé jsou argumenty o výnosech vzdělání (nedávno jsem oponoval disertaci Saviny Finardi z VŠE na toto téma – dopočuji) a o (neexistujících či nepotvrzených) dopadech školného a půjček na sociálně slabé.
    Fr. Ježek

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s