Robbinsova zpráva a britské vysoké školství

Vysoké školství ve světě přináší první z článků věnovaných výročí Robbinsovy zprávy o stavu a dalším vývoji britského vysokého školství (Higher Education. Report of the Committee appointed by the Prime Minister under the Chairmanship of Lord Robbins 1961–63), která byla vládě předložena právě před 50 lety, v říjnu 1963. Jde o klíčový a dodnes živý dokument, který nastínil přechod vysokého školství ve Velké Británii od elitního k masovému a dnes již univerzálnímu stádiu vývoje a jenž měl i značný mezinárodní ohlas. Článek vychází rovněž ze studie Robbins Revisited: Bigger and better higher education, jejímž autorem je dnešní ministr pro vysoké školy a vědu David Willetts. Zasazuje Robbinsovu zprávu do dobového kontextu a hodnotí její dlouhodobý význam, především však srovnává současnou vládní politiku se situací před padesáti lety.

Redakce Vysoké školství ve světě

Robbinsovu komisi ustavila konzervativní vláda Harolda Macmillana v roce 1961 a předsedou komise jmenovala lorda Lionela Robbinse. Vysoké školství se tehdy ještě téměř nezměnilo od dob mezi válkami, přestože celá britská společnost se po druhé světové válce proměnila k nepoznání. Představovaly ho především tradiční univerzity a také kvůli tomu bylo vysoké školství výrazně elitní (v Trowově pojetí elitních, masových a univerzálních vysokoškolských systémů), do studia vstupovalo jen něco málo přes 5 % populačního ročníku a podíl studentek mezi nimi byl asi čtvrtinový.

Zprávy – reports – jsou významným a do značné míry specifickým fenoménem britské politiky, zpracovávají aktuální tématiku podle zadání vlády či parlamentu a ústí po důkladné analýze do konkrétních doporučení, co má vláda udělat. Mají v Británii dlouhou tradici a Robbins Report patří k nejvýznamnějším. Zprávy zpracovávají většinou jmenované komise, tvořené význačnými osobnostmi, jejichž názor se respektuje a ani se od nich nepožaduje, aby vždy byli jednotní. Ve zprávách bývají uvedeny i minoritní názory těch členů komise, kteří s nějakým závěrem nemohou souhlasit. Zprávy jsou vždy publikovány s bohatými přílohami, dohledatelné jsou i zápisy z jednání komise.

Podle zadání vlády bylo úkolem komise „prozkoumat strukturu vysokého školství a z hlediska národních potřeb i zdrojů doporučit, na jakých principech má být jeho dlouhodobý rozvoj založen, především, zda se má jeho struktura změnit, zda jsou žádoucí nové typy institucí a zda se mají upravit dnešní formy plánování a koordinace dalšího vývoje různých typů institucí“. O rok později také konference konzervativní strany vyzvala vládu, aby „investovala do budoucnosti rychlým a masivním rozvojem univerzit a vyššího technického vzdělávání“.

V době, kdy komise práci zahajovala, byly již položeny tři základní kameny přechodu k masovému (a dnes již univerzálnímu) vysokému školství. Prvním bylo ustavení celostátního systému studijních podpor, který nahradil dosavadní velmi rozdílné stanovování podpory místními úřady. Navržen byl již v roce 1960 tzv. Andersonovou komisí a realizován v rámci nového zákona o vzdělávání v roce 1962. Každý britský občan přijatý na vysokou školu podle něj dostával odpovídající studijní podporu, pokud při závěrečné zkoušce na střední škole získal alespoň dvakrát nejvyšší ohodnocení (A-levels or equivalent).

Druhým opatřením bylo zřízení celostátního centralizovaného systému přijímání. Nezbytný byl pro vyřešení nezvladatelné situace, kdy každý uchazeč mohl podat libovolný počet přihlášek přímo na jednotlivé instituce. V roce 1961 byla zřízena UCCA (Universities Central Council on Admissions); systém začal fungovat od roku 1964, zpočátku jen na dobrovolné bázi. Právo vybírat si studenty se pokládalo za jeden z pilířů univerzitní autonomie (například Oxford a Cambridge se do nového systému zapojily až v roce 1966). V roce 1968 UCCA zpracovala 600 tisíc přihlášek od 110 tisíc uchazečů na 80 institucí. Dnes zpracovává její nástupce UCAS (Universities and Colleges Admissions Service) 2 600 tisíc přihlášek od 650 tisíc uchazečů na 310 institucí (z toho je britských uchazečů jen 550 tisíc).

A za třetí tehdejší vrcholný orgán financování univerzit UGC (University Grants Committee), který expanzi dlouhodobě připravoval, dospěl již na začátku 60. let k závěru, že do deseti let bude nutné počet studijních míst na univerzitách podstatně zvýšit na 170 tisíc. I když to bylo méně, než později požadovala Robbinsova komise, stačilo to na rozhodnutí rozšířit síť vysokých škol. V období 1961–68 bylo skutečně založeno 13 tzv. nových univerzit, všechny na zelené louce, bez návaznosti na existující instituce.

Expanze tedy již začala a úkolem komise bylo řešit nejzávažnější problémy dalšího rozvoje, především jak velká má expanze být a jakým způsobem se má realizovat; to také bylo hlavním důvodem pro zřízení komise. Celý vysokoškolský sektor byl nepřehledný a nekoordinovaný, status jednotlivých institucí a vztahy mezi nimi nejasné, nebyla také definována zodpovědnost vysokého školství za stále narůstající veřejné prostředky, které jednotlivé vysokoškolské instituce dostávaly. Navíc nebylo zřejmé, zda nějaký systém vysokého školství vůbec existuje. Po Robbinsově zprávě již o tom nikdo nepochyboval.

Okamžitým důsledkem zprávy bylo, že vysoké školství získalo pozornost celé společnosti, do té doby zaměřenou jen na nižší stupně škol, neboť o vysokém školství se nediskutovalo. Dopady zprávy byly nejenom významné, ale také trvalé. V roce 1965 sice následující labouristická vláda vytvořila binární vysokoškolský systém (zřízením nového vysokoškolského sektoru – polytechnik), který existoval až do roku 1992, dnes je však britský vysokoškolský systém opět unitární (zákon z roku 1992 umožnil získat univerzitní statut všem neuniverzitním vysokým školám), tak jak jej navrhovala Robbinsova zpráva. Tvoří jej autonomní instituce a více než 95 % vysokoškolských studentů navštěvuje vysoké školy, jež mají univerzitní status.

Pro lepší orientaci přinášíme v následující tabulce přehled hlavních údajů, jak probíhala poválečná expanze a jak se zavádělo spolufinancování.

1956 Založení vysokých technických škol bez univerzitního statutu – colleges of advanced technology
1961 Ustavení Robbinsovy komise
1961
–1968
Založení 13 nových univerzit na zelené louce (new – respektive plate-glass – universities)
1962 Zákon o vzdělávání zajistil studijní podporu studentům, kteří získali místo na vysoké škole
1963 Přijetí Robbinsovy zprávy vládou dne 24. října
1965 Postupné vytvoření cca 35 polytechnik (polytechnics), vysokých technických škol bez univerzitního statutu, většinou z existujících nižších technických škol
  Vytvoření instituce pro udělování vysokoškolské kvalifikace absolventům polytechnik – Council for National Academic Awards (CNAA)
1966 10 colleges of advaced technology se stalo univerzitami podle doporučení Robbinsovy zprávy
1990 Omezení výše studijní podpory
1992 Nový zákon Further and Higher Education Act umožnil, aby se 34 polytechnik a 39 jiných vysokých škol stalo univerzitami
1993 Zrušení CNAA
1997 Dearingova zpráva doporučila zavést školné, přiznávat studijní podporu jen nejméně majetným studentům a nahradit ji půjčkami na krytí životních nákladů
1998 Labouristická vláda zavedla školné ve výši 1000 £ (spláceného během studia)
2006 Labouristická vláda zvýšila školné na 3000 £, zavedla půjčky na školné a možnost odložení jejich splácení ve výši odpovídající příjmu absolventů
2012 Konzervativní vláda zvýšila školné na 9000 £ a zreorganizovala systémy půjček na krytí životních nákladů i na školné s odloženým splácením
.

Komise začala definováním cílů vysokého školství. Prvním je osvojení potřebných dovedností (instruction in skills). Stojí za to citovat ze zdůvodnění: „Již Konfucius řekl, že se těžko najde někdo, kdo studoval po tři roky, aniž by mu šlo o výdělek. Jen se klameme, když tvrdíme, že by studovalo více studentů než jen malý zlomek, kdyby to nemělo význam pro jejich kariéru, a je také chybou to považovat za něco nedůstojného.“ Druhým cílem je, že „výuka má podporovat celkovou mohutnost mysli (general powers of mind)“, tedy klasické tvrzení, že vysokoškolské studium se odlišuje svou povahu a rigorózností. Za třetí to je „pokrok znalostí (the advancement of learning)“, tedy výzkum. Nemusí být jen na univerzitách, ale „vzdělávací proces je nejúčinnější, když je založen na objevování“. A za čtvrté se má „podporovat společná kultura a společné zásady občanství (common standards of citizenship)“, zpráva zdůrazňovala i dostatečně široké založení studia; vyšla také brzy poté, co C. P. Snow varoval před nebezpečím vzniku dvou kultur.

Když byla Robbinsova zpráva v roce 1963 publikována, studovalo na vysokých školách 216 tisíc studentů, z toho na univerzitách 130 tisíc. Zpráva projektovala zvýšení počtu studentů do roku 1980–81 na 558 tisíc, z toho na univerzitách 346 tisíc.

Klíčovým problémem bylo, jak dospět k odhadu budoucí potřeby studijních míst. Komise uvažovala dvě možnosti. První bylo vyjít z postupů užívaných při plánování pracovní síly založených na odhadech budoucí struktury britské ekonomiky a požadavků na kvalifikaci. Tento přístup komise po velkých diskuzích odmítla jako nerealizovatelný: „Přestože je možné poměrně přesně odhadnout potřeby některých povolání na krátké období, neexistuje spolehlivá základna pro výpočet všech takových potřeb na dlouhou dobu“.

Komise zvolila opačný přístup. Vyšla z odhadu poptávky po vysokoškolském studiu, který byl založen jednak na počtu mladých lidí, kteří k němu budou způsobilí, jednak na základním principu, který si stanovila a je dnes znám jako Robbinsův princip: „Vysokoškolské studium má být dostupné každému, kdo je k němu kvalifikován svými schopnostmi a výsledky a kdo studovat chce“. Tento přístup považovala komise v té době za vhodnější. Je zaměřen na jednotlivce, do centra zájmu se dostaly aspirace studentů, a také počítá s možností, že samotný příliv absolventů může změnit strukturu ekonomiky. Přestože vyvolává řadu otázek (například co znamená, že je někdo svými schopnostmi a výsledky kvalifikován k vysokoškolskému studiu?), působí i dnes Robbinsův princip směle a radikálně.

Předseda komise lord Lionel Robbins byl význačný ekonom a po více než třicet let profesor na London School of Economics. Když se jím v roce 1929 stal, jedním z jeho prvních činů bylo, že na školu povolal F. A. Hayeka. Stoupencem rakouské školy zůstal po celý život, i když byl ke konci vůči Keynesovi smířlivější. Také byl autorem v Británii velmi užívané definice ekonomie: „věda, jež studuje lidské chování jako vztah mezi cíli a omezenými prostředky, které mohou být využity pro různé účely“ (a science which studies human behaviour as a relationship between ends and scarce means which have alternative uses).

Velikost poptávky považuje komise za výsledek dvou trendů, demografického a vzdělávacího. Demografický vývoj byl poměrně jasný, poválečný baby boom s vrcholem v roce 1947 pokračoval až do šedesátých let. Expanze vysokých škol byla tedy stejně nezbytná jako výstavba bytů a škol v padesátých letech. Důsledky demografického vývoje však byly ještě znásobeny vývojem vzdělávání, školskými reformami, které přinesl nový školský zákon z roku 1944. Mnohem více žáků zůstávalo ve škole do 15–16 let nebo ještě déle a mnohem více se jich také stávalo způsobilými ke vstupu na vysokou školu, stoupaly jejich výsledky i aspirace. Pro posouzení způsobilosti použila komise stejné kritérium, jaké platilo pro získání studijní podpory, totiž získat při závěrečných zkouškách na střední škole alespoň ve dvou předmětech nejvyšší známku (tzv. A-levels).

Současný ministr David Willetts na to navazuje porovnáním tehdejší demografické i vzdělávací situace s dnešní. Po poklesu v 90. letech porodnost opět začala stoupat, což primární školy pociťují již dnes a v příští dekádě to pocítí i vysoké školy. Po započtení dnešní nerealizované poptávky (asi 50 tisíc uchazečů) bude třeba zvýšit do roku 2035 počet míst o 25 %, tedy z dnešních 369 tisíců na 460 tisíc. Také úroveň středních škol stoupá a povinná školní docházka či odborná příprava se prodlužuje až do 18 let věku. Zvýší to podíl lidí, kteří mohou vstupovat na vysoké školy, a jak již upozorňoval Robbins, „každé zvýšení vzdělávacích příležitostí na jedné úrovni vede téměř vzápětí k požadavku rozšířit příležitosti i na vyšší úrovni“.

Nejzávažnější změny ve vývoji britských vysokoškolských institucí a počtu studentů v období 1950–2011 jsou uvedeny v následující tabulce. Údaje za nejstarší období jsou převzaty z Robbinsovy zprávy. Změny ve vzájemném poměru studentů univerzit a jiných institucí v období 1970–2001 odpovídají existenci binárního systému od roku 1965, kdy bylo založeno více než 30 polytechnik (většinou transformovaných z existujících technických škol) a zřízena byla CNAA (Council for National Academic Awards), až do roku 1992, kdy zákon Further and Higher Education Act zrušil CNAAumožnil, aby polytechniky a jiné neuniverzitní vysoké školy (zejména colleges of education) získaly statut univerzity.

V následujících článcích se vrátíme k důsledkům expanze britského vysokého školství a jeho dalšího vývoje v posledních padesáti letech pro výuku a pro financování vysokého školství.

Zpracovali Jan Koucký a Jan Kovařovic

.

 

Higher Education. Report of the Committee appointed by the Prime Minister under the Chairmanship of Lord Robbins 1961–63. London: Her Majesty’s Stationery Office 1963

David Willetts: Robbins Revisited: Bigger and better higher education. Social Market Foundation, October 2013

David Jobbins: UK Higher education since Robbins – A timeline. University World News, Issue 294, 01 November 2013

Jan Petter Myklebust: Willetts on Robbins – Yesterday, today and tomorrow. University World News, Issue 294, 01 November 2013

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Politika & VŠ, Spojené království, Utváření VŠ, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s