Svět přechází na grantové financování výzkumu

Na červencovém jednání expertů velkého programu OECD Inovace, vysoké školství a výzkum na podporu rozvoje (IHERD – Innovation, Higher Education and Research for Development) v Marseille vystoupila také profesorka Merle Jacobsová (již jsme informovali o studii Philipa Altbacha, která vznikla v rámci téhož programu). Na univerzitě ve švédském Lundu vede Jacobsová Ústav výzkumné politiky (Research Policy Institute, Lund University, School of Economics and Management), který je rovněž koordinačním pracovištěm pro meziuniverzitní spolupráci v daném oboru v rámci UNESCO Chairs Programme. Profesorka Jacobsová představila svou novou studii Nástroje a podoby financování výzkumu: co z toho plyne pro rozvojové země (Research Funding Instruments and Modalities: Implications for developing countries).

Redakce Vysoké školství ve světě

Ve většině ekonomicky méně a středně rozvinutých zemí se v současnosti výzkum podporuje hlavně přímým financováním institucí. V některých státech je však patrný určitý posun ke kompetitivnímu financování (grantům udělovaným na základě výběrového řízení), které státu umožňuje systém výzkumu lépe usměrňovat a posilovat publikační činnost. Nezbytným předpokladem však je odpovídající struktura řízení výzkumu i vyvážení výhod a vyšších nákladů, které kompetitivní financování přináší.

K tomu Jacobsová připomíná, že přímé financování institucí je nejméně nákladným způsobem rozdělování finančních prostředků. Jeho výhodou je, že umožňuje, aby instituce lépe plánovaly. Také dává určitou institucionální autonomii pracovníkům ve výzkumu, a může tak fungovat i jako nezbytný korektiv státního řízení, protože při plánování je obtížně předvídat, jaké výzkumné směry a kompetence budou výhledově důležité. Institucionální podpora je také dobrým nástrojem na podporu iniciativy zdola.

Ve své studii Jacobsová navazuje na inovační strategii OECD a výchozí podklad zpracovaný pro program IHERD, podle něhož v posledních dvou desetiletích zájem o financování výzkumu podle dosaženého výkonu (performance-based) roste nejen ve vyspělých, ale i v rozvojových zemích. Náklady na takové financování výzkumu jsou však vysoké a výsledky nejisté, a navíc je důležité mít pro efektivní řízení a financování řadu netriviálních informací.

Východiskem vědecké politiky dlouho bylo, že kompetitivně alokovanými prostředky se financují strategické priority, mezinárodní spolupráce a podobně, zatímco institucionální financování se užije na budování a udržování kapacit a pro základní výzkum. Tento způsob uvažování také odpovídal lineárnímu modelu inovací, který dříve převládal. Řada vyspělých zemí později podíl institucionálního financování výzkumu a vývoje z různých důvodů snížila, především ve snaze financování výzkumu řídit účinněji a spojovat výzkum s konkrétními společenskými cíli. Některé země sice pokračovaly v přímém institucionálním financování, ale stále větší část prostředků začaly vázat na dosažený výkon. „Prozatím jde ve většině případů – přes veškeré proklamace o relevanci výzkumu pro společnost – o posílení publikační činnosti, protože v hodnocení dopadů výzkumu stále hrají nejvýznamnější roli bibliometrické údaje,“ říká Merle Jacobsová.

Nejradikálnější verzí tohoto modelu je britský Rámec excelence ve výzkumu (Research Excellence Framework REF), dvouleté rozsáhlé a nákladné hodnocení výkonnosti institucí experty z oboru (peer review), které rozhoduje o výši financování na základě dosažených výsledků. Přestože není jasné, zda zvýšení publikační činnosti stojí za vynaložené prostředky, je to podle Jacobsové „rozhodně nejefektivnější způsob, jak nasměrovat pozornost výzkumných pracovníků právě na publikování“. Taková investice může být významná pro země, které tradičně publikují málo či vůbec ne, protože vyšší míra publikování je předpokladem pro zapojení do mezinárodních vědeckých sítí. V tom je úspěšná například Indie, která kombinuje zvyšování vlastní kapacity s bilaterálními a mezinárodními projekty.

Problémy, jako je přístup k rozsáhlé výzkumné infrastruktuře, do určité míry závisejí i na dosažené vědecké úrovni, ale neměly by být zaměňovány se zvyšováním odpovědnosti vědy vůči společnosti. „Ve skutečnosti je důvod se domnívat, že začleňování do mezinárodních výzkumných struktur by mělo být spíše jen výběrové, a nikoli podporováno jako celostátní strategie. Jedním z důvodů je, že zaměření na publikování v mezinárodních odborných časopisech a na excelenci jde mnohdy na úkor výzkumu řešícího skutečné problémy země. To je patrné ve všech zemích, ale vzhledem k omezenosti zdrojů se domnívám, že v zemích se střední a nižší ekonomickou úrovní je tento problém závažnější,“ říká Jacobsová.

Přínosy kompetitivního financování výzkumu je třeba zvažovat vzhledem k vyšším administrativním nákladům na provoz celého systému, požadované úrovni znalostí a informací a rozsahu potřebné koordinace. Mnohé z těchto aspektů nejsou na první pohled zřejmé. Například jedním ze základních předpokladů, aby tento systém fungoval, je odpovídající struktura řízení výzkumu. A jedním z ukazatelů zralosti systému je různorodost postupů uplatňovaných pro kompetitivní alokování prostředků na výzkum.

Kompetitivní rozdělování prostředků na základě výběrového řízení má několik výhod. Umožňuje směrovat prostředky na určité cíle. Také by mělo vést k lepším výsledkům, protože hodnocení projektů obvykle provádějí experti v daném oboru (peer review). Dvěma dobrými příklady jsou Rusko a Jihoafrická republika. Obě země uplatňují tuto formu financování, protože chtějí zvýšit úroveň své vědecké základny. Vyhlásily vysoké granty pro získání vynikajících odborníků, do nichž se mohou přihlásit domácí i zahraniční vědci: v Jihoafrické republice v rámci programu South African Research Chair, Rusko nabízí mega-granty ve výši 360 tisíc € na dva roky s možným prodloužením o další dva roky. Podobně ovšem postupuje i Evropská rada pro výzkum (European Research Council).

Jak uvádí Jacobsová, „granty musí být tak vysoké, protože jsou zacíleny na špičkové odborníky z celého světa a musí umožňovat i přemístění klíčových členů týmu, vybavení a podobně.“ Jsou cestou k urychlenému rozvoji kapacity; ovšem právě nejchudší země si je pravděpodobně nebudou moci dovolit, ledaže by své investice omezily jen na několik klíčových oblastí.

Mnoho zemí se oprávněně obává, že přicházejí o kvalifikované odborníky, do kterých dlouhodobě investovaly. „Takové riziko je tu vždycky a neexistují snadná řešení,“ upozorňuje Jacobsová. Pokud však investice do špičkového odborníka povede k vytvoření výzkumného týmu, ve kterém jsou zastoupeni i místní odborníci, může to aspoň některé z nich nebo i všechny motivovat, aby zůstali. „Čím více bude takových investic, tím méně budou v budoucnu – jak výzkumná kapacita země poroste – ohroženy. Jinými slovy, tradiční předpoklady pro budování kapacity stále platí, a to i na této úrovni investování.“

.

 

Merle Jacobs: Research Funding Instruments and Modalities: Implications for developing countries. Research Policy Institute, Lund University 2013

The global shift to competitive research funding. University World News, Issue 282, 11 August 2013

Diana Hicks: Performance – based university research funding systems. Research Policy, January2012

Advertisements

Napsat komentář

Filed under Celý svět, Financování, Výzkum, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s