Úloha výzkumných univerzit v rozvoji země

Výzkumné univerzity hrají v ekonomicky méně a středně rozvinutých zemích stěžejní roli při vytváření diferencovaných a efektivních vysokoškolských systémů a při začleňování těchto zemí do znalostní společnosti, kde mohou konkurovat moderním ekonomikám. Profesor Philip G Altbach, vedoucí výzkumu a ředitel CIHE (Center for International Higher Education) při Boston College ve Spojených státech k tomu dodává „Takové instituce potřebují všechny rozvíjející se země, chtějí-li se stát součástí globalizovaného vysokého školství. Proto je pro ně v první řadě nezbytné pochopit, jaké jsou hlavní charakteristiky výzkumné univerzity, a začít budovat příslušnou infrastrukturu a intelektuální zázemí, které je základem jejich úspěchu.“ Profesor Altbach tak navazuje na argumenty a myšlenky z publikace Světové banky o výzkumných univerzitách, o které jsme již informovali v článku Excelence je běh na dlouhou trať.

Altbachova studie „Rozvoj národní a globální ekonomiky znalostí. Úloha výzkumných univerzit v rozvojových zemích“ (Advancing the National and Global Knowledge Economy. The role of research universities in developing countries) vyšel ve zvláštním čísle časopisu Studies in Higher Education jako jeden z výstupů společné práce CIHE a programu OECD „Inovace, vysoké školství a výzkum na podporu rozvoje“ (IHERD – Innovation, Higher Education and Research for Development). Altbachova studie i výsledky tohoho projektu se však netýkají jen rozvíjejících se zemí, ale jsou nepochybně zajímavé a aktuální i pro Českou republiku.

Redakce Vysoké školství ve světě

Výzkumné univerzity jsou definovány jako vysokoškolské instituce, které se „angažují v získávání a šíření poznatků v určitém spektru oborů a disponují odpovídajícími laboratořemi, knihovnami a další infrastrukturou umožňující výuku a výzkum na nejvyšší světové úrovni“. Role výzkumných univerzit se v různých vysokoškolských systémech liší, jejich základním posláním je však výzkum a příprava vědeckých kapacit. „Výzkumná univerzita není ‘svět sám pro sebe’, ale má velký význam pro širokou veřejnost. Převážná část výzkumu se realizuje formou spolupráce a je podporována ze zdrojů mimo vysokoškolský sektor. Výzkumná univerzita je velice složitý útvar s rozličnými prvky a řeší mnohé společenské úkoly.“

Výzkumné univerzity ve světě mají mnoho společného. „Podstatné je to, že výzkumné univerzity z celého světa tvoří aktivní společenství, které sdílí společné hodnoty, zaměření a poslání. Vycházejí ze specifické tradice a vykonávají podobné funkce“, poznamenává Altbach. Různé země mohou mít vlastní podobu těchto institucí, ale „typickým znakem je těsná součinnost mezi výzkumem a výukou“. Nové poznatky i výzkumné kapacity se podle Altbacha musí generovat a šířit po celém světě. „Lze tvrdit, že všechny země potřebují mít instituce, které jsou součástí celosvětového systému vědy a výzkumu, aby mohly držet krok s posuny ve vědění a zapojovat se podle potřeby a možností do vytváření nových poznatků.“ Většina zemí má na to, aby mohla podporovat alespoň jednu instituci, která bude natolik na výši, že bude schopná se zapojit do mezinárodní vědecké spolupráce a provádět výzkum v oborech důležitých pro její ekonomiku.

Země na celém světě si také uvědomují, že výzkumné univerzity jsou klíčem k ekonomice znalostí 21. století. Ve Spojených státech a Británii se stále intenzivněji zabývají otázkou udržitelnosti úrovně existujících výzkumných univerzit. Německo vyčlenilo na podporu některých významných institucí další prostředky a v Japonsku probíhá soutěž o státní granty na budování středisek excelence. „Čína se soustředí na rozvoj ‘světových‘ výzkumných univerzit a také v Indii konečně začínají přemýšlet o kvalitě vysokých škol obecně. Podobné snahy o zvyšování standardů lze vidět i v Jižní Koreji, Chile, na Tchaj-wanu a jinde,“ píše Altbach. „Několik nejlepších afrických univerzit se s finanční podporou z externích zdrojů snaží zvýšit svou úroveň a získat statut výzkumné univerzity; obecně však africké univerzity nedosahují úrovně a kvality institucí v jiných částech světa. Budování výzkumných univerzit je dnes v řadě rozvojových zemí částí politického programu, zejména ve velkých státech, které se chtějí stát konkurenceschopnými v globální znalostní ekonomice.“

Výzkumné univerzity tvoří velmi malou a specializovanou, avšak významnou součást každého vysokoškolského systému. Například v USA působí 220 výzkumných univerzit, přičemž celý systém terciárního vzdělávání má více než 4 tisíce institucí. Ve Spojeném království je jen 25 výzkumných univerzit z celkem asi stovky univerzit a 300 dalších terciárních (vysokoškolských) vzdělávacích institucí. „Menší rozvojové země mohou mít třeba jen jednu výzkumnou univerzitu, ale řada z nich nemá vůbec žádnou.“ Čína v současnosti usiluje o vytvoření přibližně stovky výzkumných univerzit (z celkového počtu 3 tisíc vysokoškolských institucí), které chce dostat na světovou úroveň.

Pro úspěšný rozvoj výzkumných univerzit musí být vysokoškolský systém jasně diferencován. Dobrým příkladem je tříúrovňový systém veřejného vysokého školství v Kalifornii, zřízený podle strategického plánu týmu Clarka Kerra již z 60. let minulého století (California Master Plan for Higher Education). Na jeho vrcholu je deset kampusů University of California orientovaných na výzkum, pak následuje systém 23 kampusů California State University s přibližně 433 tisíci studenty a systém institucí typu community college s třemi miliony studentů. Jednotlivé úrovně se liší posláním i způsobem financování a řízení, státní regulace přitom zajišťuje jejich rozdílnost. „Tím, že se prostředky rozdělují s cílem maximální efektivnosti, vytvořil California Master Plan také institucionální základnu pro dosahování excelence na nejlepších výzkumných univerzitách, například na University of California, Berkeley.“

Autor strategického plánu Clark Kerr (někdejší rektor University of California) měl jasnou představu o klíčových rysech výzkumných univerzit: vnitřní řízení instituce je především v rukou profesorů; vysokoškolští pracovníci se vyjadřují k zásadním rozhodnutím – ústředním pojmem je sdílené řízení; důsledně jsou uplatňované meritokratické principy; klíčové je propojení výzkumu s výukou a četné propojování s životem společnosti.

Také rozvíjející se země musí jasně diferencovat poslání jednotlivých institucí v terciárním vzdělávání a zracionalizovat strukturu celého systému. „Bude třeba připravit a uplatňovat vhodné způsoby financování, realistickou organizaci výuky i řízení, i další klíčové oblasti. Také bude nutné zajistit, aby rychle rostoucí sektor soukromých vysokých škol byl nějakým způsobem integrován do celého systému,“ uvádí Altbach. „Diverzifikovaný a diferencovaný akademický systém má ve skutečnosti pouze málo rozvojových zemí, pokud vůbec nějaká; tento základní organizační požadavek je stále jejich hlavním úkolem.“ Bez odpovídajících systémových opatření, která se budou lišit podle potřeb té které země, nemohou výzkumné univerzity dobře fungovat. „Výzkumné univerzity je třeba jasně definovat a podpořit. Počet výzkumných univerzit se ovšem musí zároveň omezit do té míry, aby mohly být dostatečně financovány a nechyběly jim ani další zdroje, jako jsou například kvalifikovaní pracovníci.“

Profesor Altbach se ve své studii zabývá i dalšími otázkami, které jsou pro výzkumné univerzity klíčové: komunikace a sítě, odborné časopisy, knihovny, neformální společenství vědeckých a akademických pracovníků, konference a profesní organizace, internet, místo uchovávání poznatků i kritické diskuse, globalizace vědy a učenosti, internacionalizace, dilema jazyka a profese vysokoškolského pedagoga.

„Abych parafrázoval Charlese Dickense, nyní je pro výzkumné univerzity ta nejlepší i ta nejhorší doba zároveň,“ píše Altbach. Význam výzkumných univerzit i mezinárodní spolupráce ve vědě a výzkumu se sice obecně uznává, mnoho zemí si však neuvědomuje, jak je to složité a jaké zdroje jsou třeba pro jejich vznik i dlouhodobé fungování.

Altbach uvádí některé znaky úspěšných výzkumných univerzit:

  • Prakticky všechny jsou součástí diverzifikovaného a diferencovaného vysokoškolského systému, nacházejí se na vrcholu institucionální hierarchie a pro naplnění svého poslání dostávají tomu odpovídající podporu.
  • Ve většině zemí jsou výzkumné univerzity součástí veřejného sektoru – s výjimkou USA, Japonska a malého počtu církevních institucí v Latinské Americe. Soukromý sektor může totiž jen obtížně dlouhodobě udržovat chod výzkumné univerzity, přestože i dnes vznikají některé soukromé instituce zaměřené na výzkum (například v Turecku, Indii a Latinské Americe).
  • Výzkumným univerzitám se nejvíce daří tam, kde mají jen malou nebo žádnou konkurenci v podobě výzkumných ústavů nevázaných na vysoké školy, jako jsou například Akademie věd v Rusku a Číně (a také v České republice), či jiné modely uspořádání výzkumu, ale rovněž tam, kde s takovými organizacemi mohou úzce spolupracovat. Některé země se snaží výzkum prováděný v ústavech a na předních univerzitách integrovat a někdy přistupují dokonce i k institucionálním fůzím ve prospěch univerzit, čímž jejich pozice nepochybně posilují.
  • Výzkumné univerzity jsou nákladné a vyžadují příznivější financování než ostatní vysoké školy – musí být schopné získat co možno nejkvalitnější odborníky i studenty a zajistit infrastrukturu pro špičkový výzkum a výuku. Náklady na studenta jsou nepoměrně vyšší, než činí průměr v celém systému. Nezbytné výdaje zahrnují například odpovídající platy vysoce kvalifikovaných pracovníků, dobře vybavené knihovny a laboratoře či stipendia pro nadané avšak sociálně slabé studenty.
  • Rozpočet výzkumných univerzit musí být v uvedeném smyslu dostačující a zároveň stabilní. Výzkumné univerzity nemohou úspěšně fungovat při nedostatku prostředků či výrazných výkyvech v jejich výši.
  • Na druhé straně mají výzkumné univerzity velký potenciál generovat vlastní příjmy. Studenti jsou často ochotni platit vyšší školné díky prestižním titulům, které mohou na škole získat, kvůli kvalitě studijních programů a možnosti spolupracovat se špičkovými odborníky. Současně tyto instituce generují duševní vlastnictví a přicházejí s objevy a inovacemi, které mají pro trh velkou cenu. Výzkumné univerzity mohou získávat i nemalé dobročinné dary.
  • Výzkumné univerzity vyžadují zařízení a vybavení, které odpovídá jejich poslání, včetně nákladných knihovních fondů a laboratoří a sofistikovaných informačních technologií. Obecně řečeno potřebují komplexní a drahou infrastrukturu. Navíc je nestačí pouze vybudovat – musí být udržovány v chodu a potřebují pravidelnou modernizaci.
  • Výzkumné univerzity potřebují autonomii pro navržení, realizaci a neustálou inovaci studijních programů. Dosahování rovnováhy mezi autonomií a odpovědností může být v některých zemích komplikované.

Akademickou svobodu a dostatečnou nezávislost na státní administrativě potřebují všechny vysokoškolské instituce a ještě více to platí pro výzkumné univerzity.

.

 

Philip G. Altbach: Advancing the national and global knowledge economy: the role of research universities in developing countries. Studies in Higher Education, Volume 38, Issue 3, 2013

Philip G. Altbach and Jamil Salmi (eds.): The Road to Academic Excellence. The Making of World-Class Research Universities. World Bank, Washington D.C. 2011

Excelence je běh na dlouhou trať. Vysoké školství ve světě 27. 2. 2013

Advertisements

Napsat komentář

Filed under Celý svět, Utváření VŠ, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s