Znamená reforma evropských vysokých škol jejich amerikanizaci?

Následující texty představují dva rozdílné názory na probíhající reformy vysokoškolských systémů v Evropě a na to, zda se jedná o amerikanizaci evropského vysokého školství. První pohled přináší Georg Krücken z Německa, druhý pohled Atle Nyhagen z Norska.

Vysokoškolské systémy v Evropě dnes procházejí hlubokou transformací na více úrovních. Přestože jsou v ní Spojené státy většinou před evropskými zeměmi, neznamená to nápodobu a pouhé přenášení amerických vzorů a zkušeností, ale jen další etapu vývoje, v němž se celosvětové trendy realizují vždy s ohledem na daný společenský kontext. To je vyznění studie Evropská perspektiva nových forem řízení vysokých škol (A European Perspective on New Modes of University Governance and Actorhood) od profesora Georga Krückena, kterou publikoval v prosinci 2011 v Centru pro studium vysokého školství CSHE na Kalifornské univerzitě v Berkeley (Center for Studies in Higher Education, University of California, Berkeley). Studii profesora Krückena přinášíme ve zkráceném znění (bez kapitoly popisující výsledky výzkumného projektu Profesionalizace vysokého školství v Německu).

Proces, který nastínil profesor Georg Krücken, může však z jiného podhledu znamenat podstatné ohrožení tradičních hodnot vysokého školství v Evropě. Alespoň to tak vidí Atle Nyhagen z norské University of Bergen, jak vyplývá z jeho článku US model threatens European traditions, jehož mírně zkrácené znění rovněž připojujeme.

Redakce Vysoké školství ve světě

Georg Krücken – A European perspective on new models of university governance and actorhood. Research & Occasional Paper Series: CSHE.17.11, University of California, Berkeley.

Profesor Georg Krücken od podzimního semestru 2011 získal křeslo profesora pro výzkum vysokého školství na univerzitě v Kasselu Toto místo předtím zastával profesor Ulrich Teichler, který po několika desetiletích v čele evropského výzkumu vysokého školství odešel do důchodu. Georg Krücken se stal zároveň i ředitelem tamějšího Mezinárodního centra pro výzkum vysokých škol INCHER (International Centre for Higher Education Research) po profesorce Barbaře Kehm, která v čele INCHER nahradila v roce 2008 právě Ulricha Teichlera.

Předmětem studie jsou hlavní trendy, jež dnes formují vysokoškolskou teorii i praxi v Evropě. Aby je popsala a vyvolala k nim diskusi (a následný empirický výzkum), studie řadu věcí poněkud zjednodušuje a nebere v úvahu rozmanitost a složitost národních vzdělávacích systémů a jejich organizačních forem. Je třeba zdůraznit, že ač ve vysokém školství vidíme některé obecné trendy, které přesahují geografické i kulturní hranice, jejich uplatnění v konkrétním kontextu se může značně lišit podle toho, jakým vývojem prošla každá země a její vysoké školství. Cílem studie je mimo jiné také nastínit program komparativního výzkumu rozdílů mezi evropskými zeměmi, i mezi Evropou a Spojenými státy stejně jako ostatními částmi světa.

Vysokoškolské systémy v Evropě dnes procházejí hlubokou transformací na všech třech úrovních. Na makroúrovni celé společnosti vysoké školy stále rozšiřují svůj záběr – mají podstatně více studentů, nabízejí nové obory studia a kromě své tradiční role vzdělávání a výzkumu přímo přispívají k ekonomickému rozvoji. Na úrovni řízení celého systému se úloha dosavadních hlavních partnerů – státu a akademické obce – mění a objevují se noví partneři. A konečně na úrovni instituce se mění samo chování vysokých škol jako autonomních aktérů, které usilují o dosažení specifických cílů. I když jsou v těchto uvedených aspektech transformace Spojené státy před Evropou, nejde o jejich nápodobu a pouhé přenášení amerických zkušeností, ale o dlouhodobý proces, kde se celosvětové trendy realizují vždy s ohledem na historický kontext dané země i instituce. Výsledkem bude celá škála různých forem, které si zaslouží, aby se staly předmětem komparativního výzkumu.

Rozšiřování záběru

Na makroúrovni celé společnosti se projevují tři tendence – zvyšování počtu studentů, rozšiřování nabídky nových oborů studia i rozšiřování funkce vysokých škol. Jsou dlouhodobým procesem, probíhajícím již od konce 19. století, a jsou jevem celosvětovým, který není omezen jen na Evropu. Zvyšování počtu studentů vede k diverzifikaci vysokých škol i k jinému složení jejich studentů. Především od šedesátých let roste podíl studentů s odlišným sociálním původem, i když nerovnost v jejich přístupu na vysoké školy přetrvává. Rovného přístupu žen na vysokou školu je dnes již dosaženo, nerovnosti se však projevují v další dráze, především v dosahování profesur a vyšších akademických funkcí. Zatímco pro genderové nerovnosti v podnikové kariéře se užívá metafora „skleněný strop“, v případě akademické dráhy je vhodnějším přirovnáním „děravé potrubí“.

Vysoké školy dnes nabízejí celou řadu oborů, které se dříve vyskytovaly jen na specializovaných institucích, jako jsou technické a inženýrské obory, manažerské a ekonomické obory a příprava učitelů nižších stupňů. Tento proces je dnes velmi výrazný u magisterského studia, kde se stále více objevují specializované obory, které přesahují tradiční disciplíny. Další tendencí je začleňování dříve nezávislých výzkumných ústavů do struktury vysokých škol. To je velmi zřetelné například ve Francii, avšak nejen tam, ale i v jiných evropských zemích.

Podle humboldtovského modelu měly vysoké školy dvě funkce – vzdělávání a výzkum. Postupně a především v posledních dvou desetiletích se prosazuje jejich tzv. třetí role, přímý podíl na ekonomickém rozvoji jako integrální část regionálních, celostátních či globálních inovačních systémů. Toto rozšiřování role vysokých škol bude zřejmě pokračovat. Například se již dnes některé evropské nebo americké vysoké školy angažují v globální tendenci ekologicky trvale udržitelného rozvoje.

Řízení systému vysokých škol

Ve většině evropských zemí dochází k podstatným změnám na úrovni řízení a správy celého systému vysokých škol. Značně poklesla důvěra v akademickou samosprávu, současně byla i ve vysokém školství – stejně jako v jiných oblastech – silná státní regulace podrobena fundamentální ideologické kritice. V Evropě se podle nové koncepce veřejné správy (New Public Management) měnil způsob řízení celých vysokých škol i jejích částí, začaly se sem také přenášet některé pojmy i nástroje z řízení podniků.  Projevují se čtyři tendence, které se navzájem posilují a jsou stále důležitější.

Za prvé se mění tradiční způsob řízení vysokých škol státem, který přechází od přímého k nepřímému řízení. Stát definuje jen cíle, jichž mají vysoké školy dosáhnout, a to ideálně ve spolupráci s nimi, ale za způsob, jak se to stane, odpovídají samy vysoké školy. Role státu však zůstává silná, neoslabuje se, jak prokázaly například některé analýzy boloňského procesu (Amaral et al. 2009).

Za druhé se rozšiřuje počet hlavních partnerů proti tradičnímu evropskému (nebo spíše středoevropskému či německému) dualismu státu a akademické samosprávy. V posledních dvaceti letech ve všech evropských vysokoškolských systémech roste počet akreditačních a evaluačních orgánů pro vzdělávání i výzkum a zřizují se správní rady. Zůstávají však do jisté míry předmětem kontroverze, rovněž postupy evropských univerzit jsou velmi různorodé.

Za třetí stále větší úlohu v řízení a správě vysokých škol hraje nadnárodní evropská úroveň prosazovaná především boloňským procesem. Jeho význam potvrzuje řada analýz, je však nutné zdůraznit i jeho hodnotu symbolickou, kdy je využíván pro legitimizovaní různých a občas i protikladných cílů, které jednotliví aktéři chtějí prosadit.

Za čtvrté vzrůstá důležitost soutěže (konkurence) jako způsobu řízení. Soutěž (konkurence) ve vysokém školství je ovšem jiná než soutěž mezi podniky. Úloha zákazníků, tedy potenciálních studentů, je zde spíše nepřímá, rozhodující úlohu v soutěži o finanční zdroje i prestiž mají jiní soutěžící na straně nabídky. Ti totiž zpracovávají evaluace pro výběrová řízení, a na jejich hodnocení jsou také založeny hodnotící tabulky. V členských zemích EU i na evropské úrovni má soutěž o granty prvořadý význam jako mechanismus na podporu excelence ve výzkumu. Samy vysoké školy se dnes účastní soutěže jako autonomní aktéři, kteří sledují své dlouhodobé cíle.

Vysoké školy jako autonomní aktéři

Proměna vysokých škol v autonomní aktéry probíhá na úrovni jednotlivých institucí, tedy na úrovni organizací. To zdaleka není triviální změna. Vysoké školy patří sice mezi nejstarší existující organizace, tradičně však nebyly samy o sobě vnímány jako významná úroveň rozhodování. Existoval jen malý prostor pro řízení organizace, na jedné straně jej omezovala moc státu, na druhé straně postavení akademických pracovníků.

Dnes vysoké školy procházejí transformací, kdy se zdůrazňuje právě úroveň instituce jako důležitá a autonomní rozhodovací úroveň. Vyjdeme-li z prací Johna Meyera (viz například Meyer 2009), který obohatil neo-institucionální teorii o pojem „moderní aktér“, můžeme chápat vysokou školu jako autonomního aktéra, to je jako integrovanou cílově orientovanou entitu, která záměrně volí vlastní aktivity a je za ně odpovědná. Tato změna na úrovni jednotlivých institucí ovšem těsně souvisí se změnami na ostatních úrovních, se změnami v řízení vysokého školství i se změnami na úrovni celé společnosti, kdy rozšiřování záběru jejich činností vede k diferenciaci a vytváření vlastní identity. Identita instituce pak není předem dána, ale je výsledkem právě jejího stálého vytváření.

Tento proces narušuje dva tradiční obecně přijímané rysy vysokého školství – jedinečnost národních vysokoškolských systémů, a jedinečnost vysoké školy jako specifického typu organizace. Lze to doložit letmým srovnáním tradičního univerzitního modelu v Německu, ve Francii a v USA.

Německý model byl založen na silné pozici státu a na stejně silné pozici univerzitní oligarchie. Vedení instituce mělo jen velmi omezený prostor pro samostatné rozhodování. I když univerzitní orgány mohly přijímat kolektivní rozhodnutí, německý řádný profesor měl tradičně pozici jako autonomní kníže a mohl zcela legitimně odmítat pokusy instituce jej řídit shora. Již od 70. let dvacátého století byla jeho silná pozice postupně oslabována, pak následovala změna vysoké školy v autonomního aktéra.

Francouzský model byl ještě extrémnější. Univerzity takřka postrádaly pevnou organizační páteř, profesoři se neidentifikovali se svou institucí, stát při řízení vysokých škol respektoval spíše hranice disciplín, než institucí, „univerzita nebyla nikde považována za entitu“ (Musselin 1999).

Již na začátku dvacátého století se sice konstatovalo, že řízení amerických univerzit se stále více blíží metodám užívaným v podnicích, ale zároveň byly ještě v 70. letech charakterizovány jen jako volně spojené systémy či dokonce jako organizované anarchie.

Proti tomuto tradičnímu obrazu mají vysoké školy jako autonomní aktéři pět těsně propojených rysů.

• Jejich rozhodovací struktura se stává hierarchickou, jak na úrovni kateder (fakult), tak celé instituce, a tradiční rozhodovací orgány jako akademické senáty ztrácejí na významu.

• Odpovědnost (accountability) je nyní chápána nejen individuálně, ale i institucionálně.

• Vysoké školy se již nemohou spokojit s obecným vymezením své funkce, ale musí postupně definovat své vlastní cíle a své specifické poslání.

• Dalším rysem autonomní a soutěživé vysoké školy je diferencování a rozvíjení její organizační struktury, která zahrnuje řadu nových úkolů a odpovídajících složek, například oddělení pro mezinárodní kontakty, transfer technologií, personální rozvoj, rozvoj organizace a psychologické poradenství.

• A konečně se s definováním poslání a cílů instituce a vytvářením nových organizačních jednotek zavádí profesionální management. Svědčí o tom i vznik specializovaných časopisů, studijních programů a profesionálních společností a sítí.

Tento vývoj má řadu paralel, například v profesionalizaci neziskových organizací nebo v rozvoji a realizaci standardů rovných příležitostí v amerických podnicích.

Amerikanizace evropských vysokých škol?

Všechny tři uvedené trendy se projevovaly ve Spojených státech dříve než v Evropě. Již od 19. století bylo americké vysoké školství mnohem otevřenější v nabídce oborů i forem studia i v chápání své role ve společnosti. Správní radu měla Harvardova univerzita již od svého založení v roce 1642 a dnes ji má každá americká univerzita, soukromá stejně jako veřejná. Také akreditační orgány a soutěže (konkurence) jako mechanismus řízení se zde objevily mnohem dříve než v Evropě. A i když ne vždy v praxi, alespoň teoreticky to platí i o novém konceptu univerzity jako autonomního aktéra. Lze však z těchto důvodů považovat uvedené trendy za amerikanizaci evropských vysokých škol?

Proti tomu mluví přinejmenším dvě skutečnosti. Také americké vysoké školy jen reagují na globální tendence, které se neprojevují pouze v jednom národním vysokoškolském systému, nejsou v tomto ohledu „nezávislou proměnnou“ změn, jichž jsme svědky, ale samy také „závislou proměnnou“. A za druhé, je velmi překvapující, že řada rysů typických pro americké vysoké školství do evropského vůbec nepronikla.

V prvé řadě je to samo utváření prvního stupně amerického vysokoškolského systému (college education), který má jen málo společného s evropskými vysokoškolskými systémy. Považuje-li někdo nově zaváděné bakalářské programy za příklad amerikanizace, zapomíná na jejich podstatnou odlišnost: jsou zaměřeny na jeden studijní obor a alespoň teoreticky počítají s mezinárodní výměnou studentů, zatímco americké college education poskytuje široké humanitně zaměřené vzdělání a studenti je absolvují na jediné instituci. Ani jiné rysy amerického vysokého školství se v Evropě příliš nerozšířily. Například kolektivní sporty a jim odpovídající celonárodní soutěže, které jsou tak významné pro celý americký systém i rozpočty jednotlivých univerzit, nemají v Evropě obdoby.

Existují však i podstatnější a systémové rozdíly, které se týkají role veřejných a soukromých institucí a jejich financování.  V Evropě je základem vysokého školství silný veřejný sektor, soukromé vysoké školy mají mnohem omezenější roli. Většinou se zaměřují na vzdělávání, nikoli na výzkum, obvykle nabízejí studium jen několika málo oborů, mnoho jich je malých a koncentrují se ve vybraných segmentech trhu, jako je právo, ekonomie a management. Nemohou se rovnat vysoce prestižním neziskovým soukromým univerzitám ve Spojených státech z kategorie „doctoral/research universities-extensive“, které pokrývají všechny obory a jsou zaměřeny na výzkum. Také soukromé univerzity orientované na zisk, které dnes v Americe zažívají vysoký nárůst počtu studentů, hrají v Evropě jen malou roli. Kromě toho nelze vůbec srovnávat financování veřejných vysokých škol státem, jehož role se dnes ve Spojených státech dramaticky snižuje, s většinou členských zemí EU. V Německu například kryje 70 % rozpočtu vysoké školy základní financování státem, zatím co na University of California Berkeley je to jen 10 %. Kromě toho může mnoho evropských zemí využívat nové možnosti financování vynikajícího výzkumu, jako je například 7. rámcový program EU.

Nejenže je tedy krátkozraké vidět uvedené trendy jako amerikanizaci evropského vysokého školství, je také nutné překonat představu jednoduchého modelu prostého šíření vzorů. Ten platí pro ideje, ale již ne pro jejich přenesení do reality, které je vždy vázáno na národní kulturní a historický kontext a přesahuje prosté přijetí či odmítnutí vzoru. Prvky nadnárodního i národního modelu se propojují a vznikají tvořivé odchylky, které jsou důležitým, i když dosud nezkoumaným zdrojem institucionálních inovací. Dobrým příkladem je sám vznik americké výzkumné univerzity, který je výsledkem proměny anglických a německých vlivů v novém prostředí.

Ale nejenom národní kontext, i různé formy institucí a jejich historický vývoj komplikují výsledný obraz. Lze očekávat, že si instituce již dříve otevřené vůči společnosti nové trendy osvojí snadněji než ty tradičně elitářské, že se dřívější technické instituty i nové univerzity zakládané v období kvantitativního rozmachu (masifikace) terciárního vzdělávání budou značně lišit od příslovečných věží za slonoviny.

Výsledkem bude větší různorodost a diferenciace. Vysoké školy na celém světě budou volit různá řešení pro realizaci globálních trendů, tak jak je budou modifikovat, začleňovat nebo odmítat, protože jsou zakořeněny v určité době a místě. Otevírá se tak široké pole pro mezinárodní srovnávací výzkum nadnárodních trendů a jejich proměny v odlišných národních a organizačních kontextech.

Některé odkazy:

Amaral, A., Neave, G., Musselin, C. a Maassen, P.:  Bologna, Universities and Bureaucrats. Heidelberg, Springer, 2009.

Meyer, J. W.: Reflections: Institutional Theory and World Society. In: Krücken, G. and Dori, G. (eds.), World Society. The Writings of John W. Meyer. Oxford, Oxford University Press, 2009: 36-63.

Musselin, C.: State/University Relations and How to Change Them: The Case of France and Germany. In: Henkel, M., and Little, B. (eds.), Changing Relationships between Higher Education and the State. London, Jessica Kingsley, 1999:42-68.

Atle Nyhagen – US model threatens European traditions. University Worlds News 204, 15. January 2012.

Atle Nyhagen je spolueditorem rozsáhlého souboru prací Academic Identities – Academic Challenges? American and European Experience of the Transformation of Higher Education and Research, který vydalo v roce 2011 nakladatelství Cambridge Scholars Publishing.

V pokračující internacionalizaci a globalizaci vysokého školství a výzkumu hrají stále význačnější úlohu jednotlivé regiony světa. Tón diskuse přitom udávají USA. Americký systém – především vysoká úroveň výzkumných univerzit, rozmanitost institucí i skutečnost, že do značné míry předurčuje program výzkumu na celém světě – je vzorem pro vytvoření obdobného diverzifikovaného systému i v Evropě. Ta doufá, že pak uspěje v soutěži s ostatními světovými regiony, se vzmáhajícím se Východem a vzorovým Západem (USA).

Co bylo výsledkem dlouhého historického procesu ve Spojených státech, se má užít jako vodítko pro provedení převratných změn v Evropě v mnohem kratším čase. Analýzy toho, jak odlišně v obou oblastech probíhal historický vývoj, a že tedy potřebují i různé reformy, však v politické rétorice chybí. Americký model, tak jak je prezentován přinejmenším v politické debatě o reformě vysokých škol, zdůrazňuje soutěžení institucí a selektivní koncentraci zdrojů na ty nejlepší z nich. To má být lékem na zaostávání Evropy i evropských států v globálních žebříčcích.

Transformace vysokého školství vychází z konceptu znalostní ekonomiky, ta je zase založena na uplatnění tržních sil a to opět vyžaduje nový způsob řízení nebo koordinace vysokých škol. Ty se mají stát strategickými hráči, jejichž úspěch je měřen novými nástroji řízení, jako jsou žebříčky, benchmarking a citační indexy. Tyto nástroje vycházejí z představy soutěžního pole, kde jsou nadnárodní sítě a honba za penězi pro úspěch naprosto nezbytné.

Tento typ soutěže však hrozí podrýt základní hodnoty většiny evropských zemí. Mezi ně patří především důraz na rozšiřování vzdělanosti do celé společnosti, regionální angažovanost vysokých škol a rozmanitost národních priorit. Evropské vysokoškolské systémy jsou většinou značně rovnostářské při rozdělování prostředků ať již institucím či oborům, a tak vytvářejí širokou vědní základnu. Některé země zapojují do rozvoje a šíření vědění velkou část populace. Můžeme proto tvrdit, že nové soutěživé (konkurenční) prostředí podrývá evropskou tradici „šíření vědění“, a že evropská egalitářská tradice by měla být z hlediska schopnosti inovování a ekonomického pokroku chápána jako výhoda a ne jenom jako zátěž.

Rovněž pojem solidarity, který je součástí základu evropských demokracií, je novou soutěživostí ohrožen. A nejenom to, ohroženo je i tradiční chápání internacionalizace jako cesty k pěstování spolupráce a vzájemné důvěry a jako alternativy ke globalizaci založené na motivech zisku.

Konečně nová nerovnost, která je důsledkem zvýšené soutěže a hierarchizování (stratifikace) institucí, ohrožuje i status některých oborů. Dnes jsou cílem největších úspor především společenské a humanitní vědy a jejich role jako nositele demokratického dialogu a sociální stability je proto ohrožena. To však je i ohrožením kulturního dědictví Evropy a její role v podpoře demokracie.

Advertisements

Napsat komentář

Filed under EU (organizace, celek/členské země), OECD (organizace, celek/členské země), Utváření VŠ, Všechny články, Řízení

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s