Kdo má platit studium za zahraniční studenty?

V poslední době se v evropském vysokém školství objevilo nové téma, které se v řadě zemí Evropské unie stalo velmi aktuálním – kdo má nést náklady za studium, pokud neprobíhá v domovské zemi, ale na vysoké škole v jiné členské zemi? Má to být jen hostitelská země, jak to vyplývá z dosud platné evropské legislativy o vysokoškolském studiu v EU, nebo se na tom má podílet i domovská země?

Nový problém je poněkud paradoxně důsledkem do určité míry úspěšné politiky EU a stále stoupajícího počtu studentů, kteří absolvují část nebo i celé studium v zahraničí. Jeho závažnost však vzrostla především v souvislosti s finančními potížemi evropských zemí, které se promítají do veřejných rozpočtů vysokých škol.

Teprve pak nabyla na významu skutečnost, že výměna studentů není zdaleka vždy reciproční, vzájemná a vyvážená a že se dosud neřešily dopady rozdílů ve vysokoškolské politice jednotlivých členských zemí (například účasti studentů ve financování). V této souvislosti je třeba připomínat, že v současnosti studuje například v České republice přibližně 25 tisíc studentů ze Slovenska, zatímco českých studentů na Slovensku je zhruba jen desetina.

Prozatím tedy neexistuje vyrovnávací mechanismus vzájemného financování na úrovni EU, který by doplnil systémy financování jednotlivých členských zemí a pomohl tak řešit případy nevyvážené, „jednosměrné“ mobility.

Důvody a argumenty pro vytvoření takového mechanismu obsahují oba následující mírně zkrácené články. Přistupují k problému z různého hlediska a do značné míry se doplňují. První článek přináší informativní přehled pařížského dopisovatele New York Times, druhý pak osobní názor čelného reprezentanta akademické sféry v Německu, doplněný stanoviskem předsedy Evropské studentské unie ESU.

Redakce Vysoké školství ve světě

EU studenti profitují z otevřených hranic, pro některé země je to však břemeno

Christopher F. Schuetze –  E.U. Students Gain From Open Borders, but Some Host Nations See Burden. The New York Times, 29. January 2012.

Když Halbe Zijlstra, státní tajemník nizozemského ministerstva školství (Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschap), navrhl na konci roku 2011, aby Německo uhradilo nizozemské vládě výdaje za mnoho německých studentů, kteří tam studují, mělo to velký ohlas v dalších evropských zemích, které hostí větší počet studentů z jiných zemí EU. V Rakousku právě probíhá debata, jak financovat ty studenty ze zahraničí, kteří využívají možnosti studia na kvalitních rakouských vysokých školách, relativně snadného přístupu na ně a samozřejmě i toho, že náklady na výuku hradí stát.

„Pokud chceme v příštích letech udržet úroveň evropské mobility, musíme najít nějaké finanční řešení,“ řekla minulý týden v rozhovoru Gabriela Burgstallerová, zemská hejtmanka Salcburska. Podle směrnic Evropské unie zahraniční studenti platí stejně nízké nebo – jako v případě Rakouska a některých dalších zemí – vůbec žádné školné jako domácí studenti a jejich studium tedy financuje hostitelský stát.

Přestože odborníci uznávají, že taková volná přeshraniční výměna studentů přináší výhody i hostitelským zemím, souhlasí s tím, že skutečná síla Evropské unie spočívá ve vzájemnosti. „Jde o to, aby mobilita fungovala v obou směrech,“ řekl Sander van den Eijnden, generální ředitel NUFFIC, nizozemské neziskové organizace, která podporuje mezinárodní spolupráci v oblasti vysokého školství. „Nelze ji chápat jen jako jednosměrnou a pak zavádět kompenzační mechanismy. Jde o to vytvořit a zabezpečit celý systém pohybu studentů.“

Ačkoli studuje 24 tisíc německých studentů v Nizozemsku a dalších zhruba 25 tisíc v Rakousku, v samotném Německu je více zahraničních studentů než německých v zahraničí. Podle Ferdinanda Knausse, mluvčího spolkového Ministerstva pro vzdělávání a vědu (Bundesministeriums für Bildung und Forschung – BMBF), je celková bilance výměny studentů v Německu pozitivní.

Petr Stegelmann, který provozuje poradenskou firmu EDU-CON pomáhající německým studentům na nizozemské vysoké školy, odmítá nizozemský návrh jako povrchní. Podle něj Nizozemsko profituje z mnoha Němců s vysokoškolským vzděláním, kteří po studiu v zemi zůstanou a pracují. Tvrdí, že peníze, které němečtí studenti žijící v Nizozemsku přinášejí ekonomice, pomáhají vyrovnat těch 90 milionů EUR ročně, které se podle nizozemské vlády vynakládají na jejich studium (na nizozemských univerzitách v současnosti studuje 34 tisíc zahraničních studentů – z nich je 24 tisíc Němců – ale zároveň pouze 19 tisíc občanů Nizozemska studuje v zahraničí).

Paní Burgstallerová by ráda viděla celoevropský systém úhrad, v němž by země hradily náklady na vzdělávání svých studentů bez ohledu na to, kde v rámci Evropské unie studují. Finanční řešení by však nemělo vést k „úzkoprsému systému kvót, a nemělo by být založeno na zášti vůči ostatním zemím,“ řekla. „Mělo by to prostě být jenom finanční řešení.“

Dohoda mezi Švédskem, Dánskem, Finskem, Norskem a Islandem je příkladem, jak mohou fungovat transfery mezi členskými zeměmi Evropské unie. Dohoda – podepsaná v roce 1996 členy Nordické rady (Nordic Council) – stanoví pro účastnící se země povinnost uhradit 22 tisíc DKK (3 890 USD) ročně za studenta, který studuje v jiné skandinávské zemi.

Přestože tato částka představuje jen část nákladů – zvláště v nákladných programech studia – je uznáním skutečnosti, že vzdělávání zahraničních studentů nemá být výlučnou finanční odpovědností hostitelské země. „Je to cesta pro naše země, jak ukázat dobrou vůli a ubezpečit se, že naši studenti jsou v ostatních skandinávských zemích vítáni,“ říká Jens Peter Jacobsen, generální ředitel Agentury pro vysoké školy a internacionalizaci při dánském Ministerstvu vědy, inovací a vysokého školství (Ministeriet for forskning, innovation og videregående uddannelser).

Jiný systém transferových plateb lze nalézt v Británii, kde autonomní vlády ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku samy rozhodují o dalším alokování finančních prostředků poté, co dostanou od britského ministerstva financí paušální platbu. Ve Skotsku jsou vysoké školy financovány státem a domácí skotští studenti neplatí žádné školné, studenti z ostatních částí Spojeného království tam však budou od příštího roku platit školné až do výše 9 000 £ podle toho, jak to stanoví jednotlivé vysoké školy. Stejně tak pro studenty z Walesu a Severního Irska platí opatření přijatá jejich vládami (a hrazená britskou státní pokladnou). Až v příštím akademickém roce vstoupí v Británii v platnost nové předpisy pro stanovení školného, nastane v důsledku dohod EU o vysokoškolském vzdělávání situace, že studenti z jiných členských zemí budou ve Skotsku platit daleko méně nežli studenti z jiných části Spojeného království.

Evropská komise není proti dvoustranným dohodám, které finanční kompenzaci umožní, pokud budou vzájemné a dobrovolné, podle mluvčího komise Dennise Abbotta je však nebude koordinovat. Zdůraznil také, že „volný pohyb je důležitým prvkem Evropské unie“ a že „je správné mobilitu studentů podporovat.“

Mohou jít v Evropě peníze za studentem?

Klaus Landfried – How money can follow students in Europe. ScienceGuide, 26. January 2012.

Profesor Klaus Landfried (*1941) je bývalý prorektor a rektor (1987–1997) Univerzity v Kaiserslauternu (Präsident der Universität Kaiserslautern). Působil rovněž nejprve jako místopředseda (1991–1997) a pak i jako předseda (1997–2003) Německé konference rektorů (HRK – Hochschulrektoren-konferenz). V letech 1994–1998 byl členem předsednictva Evropské konference rektorů (CRE – Conférence des Recteurs Européens), v letech 2004–2008 členem Výběrové komise evropského programu Erasmus Mundus.

Proč mají jít peníze za studentem – alespoň do jisté míry

Vysokoškolské vzdělání přináší absolventům výhody jako jednotlivcům a výhody přináší také těm zemím, kde se usadí a budou přispívat k jejich ekonomickému i kulturnímu bohatství. Každý, kdo studoval v zahraničí, ví, jak to otevřelo jejich mysl a rozšířilo jejich horizonty. Proto máme program Erasmus a proto všechny země podporují mezinárodní výměnu studentů.

Co však máme dělat, když někteří studují v sousední zemi nejen z těchto idealistických důvodů, ale také třeba proto, že se nemohou dostat na zvolený obor nebo univerzitu ve své vlasti nebo že se tam platí vyšší školné? A když pak opustí hostitelskou zemi, kde vystudovali, a vrátí se domů a tam uplatní všechny své znalosti a kompetence? Je spravedlivé, aby hostitelská země nesla sama všechny náklady jejich studia? Zvláště, když výměna studentů mezi oběma zeměmi není v rovnováze? A zejména, jedná-li se například o velmi drahé studium medicíny?

Hmatatelný osobní zisk

Na tyto otázky je jednoduchá a nikoli nespravedlivá odpověď: sami studenti by měli do jisté míry přispívat na své vzdělávání. Přinejmenším do té míry, v jaké mají ze studia finanční zisk, což může činit 30 % nebo 40 % skutečných nákladů. Ti, kdo si nemohou dovolit platit školné, dostanou dostatečné půjčky, které jako lékaři nebo softwaroví inženýři budou schopni bez problémů splatit za pár let.

Protože je politický život Evropy ovládán ideologiemi, které považují školné za nespravedlivé a za diskriminující studenty z rodin s nižšími příjmy, nebylo by školné dobře přijato v různých kruzích včetně médií. A Evropská komise tlumí všechna možná jiná řešení místo toho, aby uplatňovala tvořivé myšlení, a zemím, kterých se to týká, navrhla řešení dále popsané.

Jednoduchá švýcarská metoda

Když ještě bylo ve Švýcarsku jen málo univerzit, našlo se jednoduché řešení, jak hradit těm kantonům, kde byla univerzita, náklady za studenty z jiných kantonů bez univerzity – peníze následují studenta. I když je dnes konkrétní řešení mnohem sofistikovanější, základy původního systému fungují doposud.

Na začátku tohoto století probíhala v Německu debata na stejné téma: jak najít spravedlivý způsob financování těch spolkových zemí, které „importovaly“ mnohem více studentů než ostatní, ale po absolvování o ně opět přišly. Nakonec německá konference rektorů spolu s dalšími organizacemi navrhla, aby peníze následovaly studenta. Návrh sice získal širokou podporu, ale jako mnoho společných problémů nebyl společně vyřešen a místo toho zapomenut.

Nejprve Rakousko, nyní Nizozemsko

Problém se opět objevil, když rakouské univerzity začali zaplavovat medici z Německa, kteří se doma na studium nedostali. Rakousko nejprve požádalo o finanční pomoc Berlín, to však byla špatná adresa – v Německu spadají vysoké školy pod spolkové země; ty však o problému nechtěly ani mluvit. Rakousko tedy stanovilo kvóty. Evropské komisi se to sice nelíbilo, ale aspoň uznala, že to je problém. A neudělala nic, a tak možné řešení opět zapadlo.

Nyní se velmi podobný problém objevil v Nizozemsku. Mají zde mnoho německých studentů, kteří se buď doma na vysokou nedostali, nebo dávají přednost kvalitnějšímu studiu na holandských vysokých školách. Ovšem po ukončení studia v Nizozemsku nezůstanou a daně budou platit někde jinde. Když nyní státní tajemník Halbe Zijstra požádal Německo, aby uhradilo náklady, následovala stejná reakce: spolková vláda přece nemá odpovědnost a spolkové země vůbec nereagují.

Co můžeme udělat?

Nejprve je zapotřebí o tom vyvolat mezinárodní diskusi v rámci EU, problém se totiž týká více zemí. Mobilizovat studentskou reprezentaci a přenést debatu do evropského parlamentu. Přestože je vzdělávání záležitostí členských zemí, diskuse v Evropském parlamentu s mediálním ohlasem může obrátit dnešní stav a probudit i hluché, například ministry spolkových zemí Německa… Výsledkem by měla být spravedlivá smlouva mezi členskými zeměmi EU inspirovaná švýcarským modelem.

Nizozemský internetový časopis ScienceGuide uvedl, že na článek profesora Klause Landfrieda o financování vysokoškolské mobility vzápětí reagoval Allan Päll, předseda Evropské studentské unie (European Students’ Union – ESU). Souhlasil, že je problém nutné řešit, mělo by se však jít za prostý transfer prostředků. Mimo jiné uvedl:

„Víme, že dnešní systém, kdy se spoléháme na financování EU, aby se zvýšila mobilita, nefunguje. Musíme stanovit termín, do kdy dosáhneme dohody, jak financovat mobilitu spravedlivěji a také přijatelněji pro nás všechny. Souhlasím s tím, že potřebujeme společné řešení, ale prostý transfer prostředků není nutně nejlepší řešení. Znamená totiž, že bychom měli přesně měřit, která země získala ze vzdělávání studentů nejvíce, což je problematické. A také je to příliš nacionalistické…  Podporuji takovou smlouvu o evropské mobilitě, která by část financování centralizovala, nebo by alternativně umožňovala výměnu či směňování kreditů mezi vysokoškolskými systémy nebo institucemi.“

Advertisements

Napsat komentář

Filed under EU (organizace, celek/členské země), Financování, Internacionalizace, Všechny články

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s